Již sto let se lidstvo snaží nahradit lidskou práci tou strojovou. Po mechanických výrobních linkách přišly na řadu robotické. Poslední rok stále častěji skloňujeme výraz umělá inteligence. Soběstačné robotické entity jsou buď již realitou, nebo se jí brzy stanou. Ale vážně to tak chceme?

Horor představuje směr, jenž v literatuře slaví dlouhodobě slušné úspěchy. Většinou si jej spojujeme se slavnými jmény jako Edgar Alan Poe nebo Stephen King, ale i jiní autoři dokážou u čtenářů vyvolat stejně mrazivé reakce. A to ani nemusí jít o dlouhé texty.

Kdo alespoň jednou v životě netoužil najít nějaký poklad? Sbírat indicie, luštit kódy, cítit nebezpečí, které člověku dýchá na záda… Příslib úspěchu za nějaké to riziko stojí, nebo ne? Když je ve hře tajemná pevnost s lákavým názvem, pak není co řešit. Vzhůru do terénu!

Říká se, že krysa zahnaná do kouta se stává nebezpečným protivníkem. Neplatí to jen pro hlodavce. I člověk, jemuž jde o život, dokáže divy. Má-li k tomu ještě skvělý výcvik a duši zabijáka, ohrozit jeho nebo jeho blízké rozhodně nebude nejlepší nápad.

Hudba má obohacovat. Rozvíjet. A pak je tu taková, která boří. Mýty, staré zvyky, ale i očekávání. Jenže když se nakonec objeví zcela nový žánr, může se stát cokoli. Propadne, protože zůstane nepochopen. Anebo založí novou legendu. Tak jako Hudba z kamení!

Lidstvo si se svým osudem nehezky zahrává. Jako by nestačily dvě světové války v minulém století a bezpočet více méně lokálních konfliktů na různých místech planety téměř neustále. Není divu, že téma postapokalyptické budoucnosti je i v literatuře stále aktuální…

Prostředí nájemných zabijáků v mezinárodním měřítku se zdá být lákavým tématem jak pro literární, tak pro filmový svět. Když jde ještě k tomu o někoho, kdo k výběru cílů přidává jistou formu morálního pohledu, může jít nejen o napínavé čtení, ale i o něco, z čeho se lze poučit.

Traduje se, že zubařské křeslo je jedno z nejméně oblíbených míst ke spočinutí vůbec. Rovněž se jeden čas soudilo, že právě zubaři stojí vysoko na příčce ve statistikách sebevražd. Není tedy divu, že se sem tam najde někdo, kdo obou zmíněných faktů zneužije ve svůj prospěch.

Neprůstřelnými hrdiny se literární i filmový svět přímo hemží. Možná je to tím, že jsme vlastně nikdy neopustili dětskou potřebu prožívat pohádkové vítězství dobra nad zlem. Nebo jen zkrátka rádi sledujeme, jak za nás problémy světa řeší někdo jiný.

Pohádky nás nepochybně formují. Většinu z nás provázejí již od kolébky. Ať už to přiznáváme, nebo ne, i jako dospělí jedinci je rádi vyhledáváme. Jak byste se dívali na možnost některé z nich prožít doslova na vlastní kůži? Ale pozor, i pro čtenáře mohou být pohádky smrtelné.