Po smrti manžela začala Dana vyrážet na výlety v okolí města. Pořídila si trekové hůlky, pořádné boty a větrovku a konečně se naučila číst v mapách. Vlastně ne, jen se o to pokoušela, ale neustále se jí stávalo, že se ocitla úplně někde jinde, než měla původně v plánu. Nevadilo jí to, času měla dost a její doposud předvídatelný život stárnoucí ženy tímto získal potřebné momenty překvapení. Česká republika je protkaná sítí značených turistických stezek a Dana vždycky nakonec došla do nějaké vesnice, ze které jel autobus nebo vlak, i když to někdy znamenalo několikahodinové čekání.

Jako třeba tehdy na návsi ve Lhotce, kdy jí autobus ujel přímo před nosem a další měl jet až za pět hodin. Ano, času měla plno, ale pět hodin je přece jenom už trochu moc. Vzdychla a chtěla se posadit na lavičku, když si všimla, že vedle zastávky je knihobudka. Položila hůlky, rozepla batůžek a nasadila si brýle. Pocítila podobné vzrušení, jako když vyrazila na houby – jen tušení možnosti, že by něco mohla nalézt, ji příjemně lechtalo vzadu na krku. Bohužel přihrádky obsahovaly jen paperbacková vydání nezajímavých, nudných knih psaných jako přes kopírák. Až uviděla povědomou jasně červenou obálku, vytáhla knihu a srdce se jí rozbušilo.
Slabikář! Její úžasný starý slabikář, jehož každý detail si pamatovala už více než pětapadesát let! Dojatě listovala stránkami, udivená tím, jak pevně má obrázky a jednoduché věty vryté do paměti. Ze zvědavosti otočila až na předsádku a nevěřícně zírala na kostrbaté podpisy dávných dětských majitelů.
Jiřinka Nejezchlebová.
Její Jiřinka, sousedka, sdílející s ní lavici ve druhé řadě. Největší kamarádka a spiklenka, holčička, se kterou si svěřovaly všechna tajemství až do páté třídy, kdy se Jiřinka odstěhovala a už se nikdy neviděly. To přece není možné! Musí to být ona. Tohle jméno je příliš neobvyklé, navíc Jiřinka byla pokřtěná zdrobnělinou, takže se ve skutečnosti nejmenovala Jiřina, ale opravdu Jiřinka.
V Daně se vzedmula vlna dojetí a vzpomínek. Tak ráda by kamarádku z dětství opět spatřila! Jak se tu Jiřinčin slabikář vzal? Mohla ho sem odnést ona sama? Bydlí tady ve Lhotce? Možné by to bylo, ale v tolik neuvěřitelných náhod najednou snad ani nemohla doufat.
Ale úplně vyloučit je nechtěla! Občas se přece stane, že někdo vyhraje ve sportce, tak proč by ona nemohla úplnou náhodou narazit na svoji kamarádku z dětství? Vzala hůlky zpátky do rukou a rázným krokem se vydala do potravin na návsi. Obchod obvykle bývá na vesnici centrem dění, zkusí se tam na Jiřinku zeptat.
Ale prodavačka jen vrtěla hlavou. „Jiřinka? Žádnou Jiřinku neznám, tady ve vsi určitě nebydlí. Promiňte, ale takové jméno jsem nikdy neslyšela, to bych si pamatovala,“ vzala si od Dany láhev s limonádou a namarkovala ji.
Zklamaná Dana vyšla před obchod. „Dobrý den“, pozdravila partu vysmátých lidí zhruba v jejím věku, oblečených v maskáčovém oblečení.

„Ahój!“ zamávali jí. Měli napilno, kupovali celý balík špekáčků, několik štryclí chleba a pivo. Samí důchodci, ale pošťuchovali se a žertovali jako banda puberťáků. Dana na ně se špetkou závisti zvědavě pokukovala. Co by dala za takovou partu! Jeden z nich má dokonce kytaru! Čeká je večer u ohně, budou zpívat, to je jasné. Jedna z žen v hloučku si všimla jejího pohledu, očima přejela její turistické oblečení a hůlky.
„Jste tady na výletě? Je tu krásně, viďte? My jsme taková partička z chatové osady, jezdíme sem už víc než čtyřicet let, všichni se tam dobře známe.“
„Jé, a není mezi vámi nějaká Jiřinka?“ zadoufala Dana. Možná její kamarádka není odsud z vesnice, ale patří také do trampské osady, proto využila knihobudku na zastávce.
„Jiřinka? To je neobvyklé jméno, ale kdepak, žádnou neznám,“ zavrtěla hlavou paní a poslední naději byl konec. „Poslyšte, nechcete se k nám připojit?“ nabídla Daně, když si všimla, jak zesmutněla. „A nechci slyšet, že jsme cizí, hned si potykáme, já jsem Zdena,“ podala jí ruku a usmála se tak, že Dana prostě nemohla odmítnout. Jak dlouho už neseděla u ohně se špekáčkem na klacku a nezpívala trampské písničky?
„Jirko! Podívej, koho ti vedeme!“ ozval se někdo z jejich skupinky, když se přiblížili k řadě chatek na břehu potoka. U naskládaného dřeva stála zády k nim žena a chystala chrastí a noviny na podpal. Otočila se, aby se přivítala s ostatními. Dana otevřela ústa překvapením.
„Jiřinko! Jsi to ty?“ Oči měla pořád úplně stejné a dolíčky ve tvářích jí také zůstaly, jen k nim přibylo plno vrásek.
Jiřinka na ni vytřeštila oči a pak se rozesmála na celé kolo. „Dano! Ano, jsem to já! Ale ty jsi mě prozradila! Celé roky tady před tou bandou tajím, že se jmenuju Jiřinka, smí se mi říkat jenom Jirka!“ Přivinula Danu k sobě, jako by uplynuly jen jedny letní prázdniny od doby, kdy se neviděly, a bylo opět prvního září a ony spolu usednou do lavice.

Celý večer se pak zpívaly známé písničky, ve kterých rozjaření zpěváci nahrazovali všechna ženská jména v textu jménem Jiřinka. A Dana, obklopená partou nových přátel, po boku své dávné kamarádky, byla šťastná jako už dlouho ne.

Lucie Hlavinková