Když vstupujete pomalu a nezadržitelně do světa dospělých, nestačíte se divit. Ten úžasně krásný svět, ve kterém jste až dosud žili, není vůbec, ale vůbec krásný a je v něm tolik neuvěřitelného zla a hlouposti… A jak jsou ti dospělí až tragicky směšní, když se tváří, že nic z toho nevidí. To my teda ne. Moc toho změnit nemůžeme. Zatím. Ale pár věcí ano. Třeba to, co nosíme. Jak se češeme. Jak mluvíme.

V dobách mého mládí bylo všecko „betelné“. Nejspíš se ten výraz už jen kousek od Brna nepoužíval, ale já z Brna prakticky nevytáhl paty, takže to bylo jedno. Na gymplu se jedna spolužačka snažila prosadit v novém významu slovo „vkusný“, ale to se myslím moc neujalo. Pak se objevilo slovo „boží“. Možná mu něco předcházelo, ale ke své hanbě se musím přiznat, že jsem to tehdy nové slovo nezaznamenal. Ať už to bylo cokoliv, nahradilo ho „dost dobrý“. Ale to už se používá nějakou dobu, takže ho jistě vystřídalo něco nového a neotřelého. Ale co? Netuším. Vy to nevíte? Musím se zeptat svých vnuků.

Vladislav Dolník

Autor chodil do školy dost dlouho na to, aby mu nikdo nemohl říkat lžidoktor. Kus svého života věnoval zkoumání věcí, které normálním lidem neříkají vůbec nic a hrstce zasvěcenců jen o málo víc než samotný název. Vždycky ho zajímala historie, nikdy ji však soustavně nestudoval. V mládí závodně šermoval šavlí, na stará kolena přešel na veteránský kord. Po řadu let hrál amatérsky divadlo. Napsal divadelní hru Vlak v 11.26 (premiéra 1981, divadlo Cylindr), kterou tehdejší úřední schvalovatelé označili za protisocialistickou, a knihy Nevykládej mi pohádky! (2022) a Vítej u nás, Metude! (2023), Kde máš bráchu, Metude? (2025). Pobývá střídavě v Brně a v Kalifornii.