Opožděné vzpomínky

Autorka Opožděných vzpomínek se narodila v roce 1930 do asimilované židovské rodiny. Poklidný rodinný život, finanční zajištění a jako kulisa Praha, „nejkrásnější město na světě“, se zdají být zárukou příštích předvídatelných desetiletí. Koncem třicátých let však dostávají politické události rychlý spád: první měsíce nacistické okupace znamenají pro Židy rostoucí diskriminaci, ztrátu majetku, ponižování a nejistotu. Následuje deportace do Terezína a posléze do Osvětimi. „Jedenáct mi bylo v Praze, dvanáct v Terezíně, třináct v Osvětimi, čtrnáct na pochodu smrti,“ shrnuje autorka svůj život lapidárně jednou větou. Podaří se jí přežít a v nepředstavitelně obtížných podmínkách tráví poslední měsíce války, nemocná, hladová, ničená hrůzou ze smrti.Osvobození Evelinu zastihuje ve Východním Prusku, odkud je evakuována vojenským vlakem Rudé armády do SSSR. Ujme se jí vojenský lékař, který ji adoptuje. Nečeká ji však láskyplná rodina, nýbrž život vedle nefunkčního manželského páru, kterému má „vlastní“ dcera dodat punc kýžené normální rodiny. Následují čtyři desetiletí života v Sovětském svazu, s novou identitou a starými vzpomínkami, které nikdo nechce slyšet. Se svým traumatem zůstává sama, musí se s ním vyrovnat, protože nic jiného nezbývá a budoucnost mnoho neslibuje. Jako rámec vyprávění tu slouží válkou zničený a posléze znovu budovaný Leningrad. Židovství je třeba utajovat, protože ve stalinském režimu je cejchem. Denní život určuje ideologie, bída vydávaná komunistickým režimem za blahobyt a všudypřítomný strach. Prožívá však velké soukromé štěstí s manželem a dětmi. O třech tvářích 20. století ve třech politických režimech vypráví autorka poutavě a věcně, kultivovaným jazykem, s obdivuhodnou vyrovnaností, s vědomím skutečných životních hodnot. Nikde nepodléhá sebelítosti, snaží se pochopit, omluvit, prominout. Vypráví ne proto, aby s někým zúčtovala, ale proto, aby jednou její děti a vnuci – a možná i my – věděli.