Milá Přírodo, už tomu bude třiasedmdesát let, co jsi dovolila, abych přišel na tento svět. V té době ještě zuřila druhá světová válka a moje rodička musela prchat se mnou v kočárku před nálety bombardérů do úkrytu na břehu řeky Odry.

Setkali jsme se uprostřed lesní cesty vedoucí k loukám na Zálesí. Poznal jsem ho i po těch letech, která jsem trávil daleko od rodné dědiny. Šel svižným krokem, třebaže vlasy vykukující z pod mysliveckého klobouku byly stříbřité.

Domek stál na kraji vesnice. Hned za zahradou začínala pole, za nimiž zvlněný horizont krajiny plynule přecházel v tmavé kontury lesa. Stěna smrkových velikánů – sem tam přerušená rozsochatými dubisky – byla vlastně modrá, stejně jako obloha s vysokými mraky; krajinu osvětlovalo chladně zářící slunce, jehož paprsky se odrážely od čerstvě napadaného sněhu.

Stařenka seděla na sroubené lavici před chalupou a pomalým pohybem slabé, průsvitné ruky krájela jablko. Ani si nevšimla, že jsem přijel. Díval jsem se na ni přes zchátralý dřevěný plot, který už dávno nesloužil svému účelu; řada latěk scházela, jiné visely na jediném zrezivělém hřebíku, sloupky byly vyviklané a prožrané hmyzem. Plot tu však zůstal – stejně jako chalupa a zanedbaná zahrádka – v podobě vzácné památky na stařečka. Pochovali jsme ho před deseti lety.

Zahlédl je, jak běží strání, když zavíral okno pokoje. To už svah Stolové rubal prudký liják. V šeru dešťové clony vynikalo bílé tričko dívky, mladík kulhal.

Údolí se rozběhlo do dálky jako přílivová vlna a hnalo se prostorem až k horské bariéře, uzavírající tento kout panenské přírody. Zapomenutá krajina dokázala každému, kdo ji objevil, zazářit jako skvost.

Přijel za mnou kamarád z Prahy. Malíř, fotograf a karikaturista. „Musel jsem uniknout mimo ten pražskej smrádek,“ řekl na úvod a pokračoval: „Je to už nakažlivý. Každej den tak blízko těm nádhernejm budovám, kde sídlí moudří a mocní, kteří produkujou nápady na blití – to hrozí, že buď skočím z mostu do Vltavy – nebo…“ Nedopověděl, ale místo toho vytáhl z příručního kufříku láhev červeného. „Hele, viď, že mě vezmeš do revíru, budeme koukat na zvířátka a já si přitom vyčistím kebuli…“

Prosincový večer. Na okno loveckého pokoje cvrnkají dešťové kapky. U stolu sedí dva muži: stříbrovlasý a plavovlasý – děda a vnuk. Děda pečlivě čistí kulobrokovou kozlici, vnuk konzervuje kulovnici. Chvílemi jeden pokukuje po tom druhém, chvílemi se zahledí k oknu. „To tedy bude naháňka! Honci promoknou na kůži, my na štondech promrzneme na kost.“ Povzdech starého myslivce probudí v mladém zvědavost. „Dědo, opravdu kdysi o Vánocích padal sníh?“ Starý se zasní. Přivře oči a vyvolává vzpomínky…

Vždycky, když potřebuji zůstat sám se svými myšlenkami, když se chci vymanit z přecivilizovaného prostředí, vydám se po směru letu divokých ptáků – holubů, kachen, labutí u husí. Jdu za SVOU řekou a s každým krokem se těším na setkání.

…každý z nás prochází životem, který nám byl dán k dispozici. Můžeme svůj čas prožít různě: činorodě, odevzdaně, dobře, špatně, nebo jej doslova protrpět. Jak ho prožívají myslivci – tedy ti opravdoví, zapálení, kteří přírodě a veškerému životu v ní odevzdávají to nejlepší, co v nich je?