Kateřina Surmanová je česká spisovatelka, bývalá novinářka a editorka. Vystudovala teorii a dějiny dramatických umění na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Se svým manželem a synem žije v Odolene Vodě. V literární tvorbě se věnuje především psaní hororově zaměřených románů. Někteří publicisté ji nazývají „královnou českého hororu“.

S Katkou se již dlouho známe, proto si samozřejmě tykáme.

Před několika dny skončily prázdniny. Jak sis užila léto? Co se ti vybaví jako první, když si vzpomeneš na prázdniny svého dětství?
Mám nesmírné štěstí, že díky synovi je pro mě léto pořád prázdninami. Magickým časem zasvěceným každodennímu dobrodružství, fascinaci a radosti. Za to nebudu moct být nikdy dost vděčná: a hlavně za to, že si můžeme díky manželovi dovolit, abych se synovi takhle dva měsíce věnovala. Je to dětství, které dostávám návdavkem. Jezdili jsme na kole, sledovali v zámeckém jezírku v Panenských Břežanech, jak rostou pulci, hladili tulivého kapra ve Veltrusech, prošmejdili pěšiny a skuliny v lesním porostu… byla to nádhera.

Když si mám vzpomenout na prázdniny, kdy jsem byla opravdové, nejenom přerostlé a věčné dítě, jako první se mi vybaví, jak jsem jednou jela ke vzdálené tetičce na Čejč. Sama motoráčkem, kolébal se po kolejích, já jsem měla na kolenou lepenkový kufřík, no učiněný Honzík na cestách. Tetička žila ve velikém domě s půdou a hospodářskými přístavky, se starými almarami plnými krabatých knížek a šatů vyšlých z módy. Takových pokladů, co se dalo objevit, těch míst, kde se dalo slídit. A každé ráno přinesla od sousedky nadojené mléko, počkala, až se vysráží smetana, a tu mi nabrala do hrnku. Večer opékala brambory, co nakopala na políčku u domu, na sádle a s pažitkou, a bylo to nejlahodnější jídlo ve vesmíru. Kýč, ale dokonalý. A můj.

Takže již od dětství jsi velmi zvídavá a činorodá. Jaký jsi měla vztah ke knihám a ke čtení?
Odjakživa veskrze kladný. Ledaskdo by možná řekl, že mírně patologický, protože jsem byla to dítě, co sedí na lavičce kousek od hřiště a zaujatě čte, nic nevnímá, zatímco v hlavě mu rostou světy. Fascinovala mě úžasná Daisy Mrázková nebo Andersen nebo Dobrodružství veverky Zrzečky. Zpravidla pohádky se stopou melancholie, se stínem. A taky Honzíkova cesta, samozřejmě. Jet někam vlakem, nadto sám, to je příslib, který neomrzí.

Kdy začaly a jak vypadaly tvé první pokusy o tvůrčí psaní?
Někdy na základní škole a hodnotu měly pochopitelně spíš sentimentální. Založila jsem si edici Bombo Tído, protože všechny pořádné knihy přece vycházely v edici, a vydávala v úzkých linkovaných sešitech příběhy pana Pihy a jeho psa Pišty. S vlastními ilustracemi. Předčítáním jsem mučila svoji maminku. Později jsem se vydala týrat spolužáky, to bylo okolo přelomu na druhý stupeň a ve fázi vrcholné slávy Stop hrůzy. Já jsem si založila, jak jinak, edici Stopy krve a psala vyvražďovačky, do nichž jsem obsazovala kamarády.

Takže už v té době se začala projevovat tvá „krvelačnost“. 🙂 Položila jsi tak základní kámen své pozdější téměř hororově laděné tvorbě.
Tvá první knížka, thriller Šepot z lesa, však vyšla až ve tvých osmatřiceti letech, v roce 2022. Zanevřela jsi během dospívání na psaní, nebo ses věnovala jiným aktivitám?
Pořád jsem něco sepisovala, ale jenom do hlubokých a spodních šuplíků. Chyběla mi kuráž, spolu s dětstvím se vypařila. Bála jsem se, že když ukážu, co jsem napsala, lidi se mi vysmějí a já budu muset čelit zjištění, že to neumím, že mi to nejde a že se sen nesplní. Poslední rána dopadla, když jsem se přihlásila do jedné literární soutěže, už si nepamatuju název. Nikdo se neozval, jen pak vyšly výsledky, z nichž plynulo, že vyhráli jiní. Nevěděla jsem, co bylo špatně, a usoudila tudíž, že všechno. Mimochodem, tahle zkušenost se propsala do podstaty celorepublikové literární soutěže pro středoškoláky Max&Franz, kterou garantuju a spoluorganizuju. Každému, kdo nám odevzdá svůj text a naděje, osobně odepisuju s podrobnou zpětnou vazbou, pojmenováním silných stránek a toho, na čem se dá zapracovat. Protože nejvíc bolí zlomený sen a každý si zaslouží povzbudit.

Tehdy, v tom přetěžkém čase dospívání, jsem si řekla, že třeba jednou dozraju do použitelného stavu. Získám zkušenosti, vypíšu se, dorostu. A v roce 2022, během covidového bezčasí, kdy bylo dost prostoru podívat se na sebe z různých perspektiv, spočítat si vnitřní dluhy a rýsovat další čáry, jsem usoudila, že bych to mohla zkusit. Že v Orlických horách slyším příběh, který bych ráda vyprávěla.

A debutový román Šepot z lesa byl na světě. 🙂 Podařilo se ti ho udat na „první dobrou“ do nakladatelství, nebo jsi musela absolvovat obvyklou kalvárii začínajících autorů s opakovaným nabízením rukopisu?
Měla jsem štěstí a uvědomuju si to. Tehdy jsem začátkem prosince poslala rukopis do Euromedie, v polovině ledna mi dali vědět, že ho vydají. Čistá euforie, něco nepoznaného. Nabádala jsem se pořád dokola, abych s ničím nepočítala, abych byla trpělivá, abych se obrnila před zklamáním, ale taky jsem moc dobře věděla – protože se znám –, že nic z toho neumím. Vždycky maximálně doufám a věřím, pak se těžce sbírám, když něco nevyjde. Říkám tomu syndrom Veverská Bítýška, protože tam měla sídlo společnost, která pořádala soutěž o zájezd k moři. To bylo ještě na základce, taková šestá nebo sedmá třída, a my jsme s kamarádkami zkusily, jestli nevyhrajeme. Týden u moře pro nás šest. Mě posedla jásavá výhra, že nemůžeme nevyhrát, když po tom tak upřímně toužíme a když nám to přinese tolik radosti, a pak jsem vláčela tunu hořkosti, když to nedopadlo. Od té doby sama sebe vždycky varuju, abych syndrom Veverská Bítýška zase nechytila – abych si pamatovala, že každý touží upřímně a každý se bude radovat, i ti, co nejsou já.

A s Šepotem jsem si uvědomila ještě jednu věc. Že občas je ta kapka štěstí, kousek přízně osudu to, co udělá celý rozdíl. Protože kolem sebe vidím tolik talentovaných spisovatelů a spisovatelek, tolik nádherných knih, kterým se nedaří připoutat širší pozornost a prorazit, a určitě to není tím, že by s nimi bylo něco v nepořádku. To jenom úřaduje Veverská Bítýška.

Takže o úspěchu a neúspěchu rozhoduje Veverská Bítýška, kdo by to do toho zvukomalebně pojmenovaného městečka řekl… 🙂

Po Šepotu z lesa následovaly další čtyři knihy pro dospělé, jedna dětská, povídky v antologiích a také šestidílná dramatizace pro rozhlas. To je pro období čtyř let velice úctyhodný výčet.
Jak se ti vlastně podařilo skloubit psaní a s ním související činnosti s povinnostmi spojenými s péčí o malého, nyní čtyřletého, synka?
Tvůrčí puzení si nedá říct, na okolnosti nehledí. Měla jsem svého druhu štěstí, že jsem se autorkou knihy a matkou stala ve stejné chvíli, a na následující rodičovské dovolené jsem byla ráda za činnost, kterou se mi okysličil mozek změklý nevyspáním, rutinními pečovatelskými úkony a vytržením z dosavadních kontextů. Hezky se to spolu doplňuje, pečovat o dítě a o knihu, protože obojí vyžaduje lásku, trpělivost, fantazii, a třebaže je to často nesnesitelně náročné, nesmírně mnoho to člověku vrací. O moc víc, než dal. Někdy je člověk vyčerpaný, aby stihl všechno, co chce nebo cítí, že musí, ale já jsem radši vyčerpaná než pohozená ladem.

Mohla bys nám v krátkosti představit své knihy a také prozradit, kde jsi k nim hledala inspiraci? Vycházela jsi také ze skutečných událostí a lidských osudů?
Nehledala jsem inspiraci, někudy zatím vždycky sama dorazila. Je tolik příběhů, které čekají, až je někdo najde a bude je mít rád. 😊 Téměř vždycky vycházím ze skutečnosti, ať už je to ta, kterou uchovali historiografové, nebo lidová slovesnost v pohádkách, legendách, pověstech nebo černých historkách. Paměť krajiny se skládá z obou těchto vrstev a paměť krajiny mě zajímá především, protože z ní vyrůstá ta lidská. Jenom Slepé cesty se vymykají, u nich jsem nosila ústřední námět v hlavě dlouho, už od vysoké školy. V jádru je filozofický, ontologický problém, co z nás vlastně dělá to, kým jsme. Jestli jde o impuls zvenčí nebo zevnitř, jestli se s jednou vločkou spouští lavina mimo vůli té první vločky, nebo všechny padají osamoceně. Ale příběh jsem, jako obvykle, zasadila na konkrétní místo, jehož topografii, fyzickou, mentální i historickou, jsem zohlednila – v tomto případě jde o Odolenu Vodu, městečko, kde žijeme.

Šepot z lesa, Zvedá se vítr a Tři Sekery tvoří volnou trilogii. Spojuje je břemeno z dětství, něco, co se směrem k dospělosti stává těžším, k neunesení, a bez schopnosti být zase dítětem, mít jeho schopnost úžasu a nepředpojatého vnímání, se problém nedá vyřešit. Poslední Zjevení vychází z vrstevnaté, melancholické paměti Slavkovského lesa.

Navštěvuješ před začátkem psaní místa, kde se tvé románové příběhy odehrávají?
Vždycky, to je pro mě nezbytné. Ale spíš to stojí tak, že přicestuju nebo přivýletím na nějaké místo, a když tam jsem, pochopím, že o něm budu psát. Sbírám v terénu příběhy místo hub. Ta návštěva je na začátku, v průběhu rešerší a psaní se vracím, abychom se s krajinou poznali důkladněji.

U Zjevení měla tahle metodická klasika ale nečekanou předehru. Od jednoho z tehdejších účastníků se ke mně dostal příběh skautů, kteří na Velký pátek 1993 spatřili na Popravčí louce ve Slavkovském lese přízrak starobylého pohřebního vozu. Mě to fascinovalo, a především jedna věc – proč jel zrovna tam a kam? Ukázalo se, že přízrak směřoval tam, co býval hřbitov. Už není. A tím to celé začalo.

A jak to pokračovalo? Zjevení je bezesporu výjimečný a pozoruhodný mysteriózní thriller s neobyčejně košatou a mnohovrstevnou dějovou linií. Jak bys ho vlastně sama charakterizovala?
Jen pro úplnost dodávám, že román Zjevení vyšel letos v květnu v nakladatelství Kalibr (součást Euromedia Group).
Pokračovalo to důkladnou rešerší. Nořila jsem se do starých kronik a historie, pátrala, co se vlastně stalo v Pramenech, obci, nad níž se pohřební fiakr zjevil a k jejímuž zaniklému hřbitovu směřoval. Proč je důvod, aby zdejší krajina oplakávala svůj osud. Ukázalo se, že těch důvodů je mnoho, ale že je taky dost toho, nač může být člověk hrdý. Že si sami vybíráme, v těžkých časech obzvlášť, jakými budeme lidmi a za čím si budeme stát. A tak se veliké dějiny ovíjejí okolo menších, okolo skutečného pramenského, respektive sangerberského rodu pivovarníků, okolo Tanzerů.

Pro mě je Zjevení mysteriózní román, přičemž to nadpřirozené představuje víru a vyšší princip, něco, k čemu se potřebujeme upnout, když všechno ostatní selhává. Když lidi selhávají. Jádrem knížky je historie, krajina a její paměť. Její lidi. Protože to oni patří jí, ne ona jim.

Jaké máš na Zjevení ohlasy od čtenářů a odborné kritiky?
Teď budu znít trochu jako blázen, ale já vlastně nevím. Nemám širší představu, protože recenze nevyhledávám. Dostane se ke mně jenom to, co mi někdo pošle nebo když mě na sítích označí, protože chce, abych to věděla – to nutně neznamená, že mě chválí. Takovou zpětnou vazbu a kritiku přijímám, protože je adresná, ale záhy po vydání Šepotu jsem pochopila, že jestli se nechci zhroutit, vyhořet a pozbýt veškerou sebedůvěru, nemůžu na sebe nechat působit anonymní, nepřetržitý recenzní a hodnotící internetový tok. Mě to semílá a potřebuju se před tím chránit, pokud nemám psaní vzdát. Samozřejmě si přeju, aby se moje knížky líbily, aby měly co nejvíc čtenářů, uznání, aby v lidech rezonovaly. Ale věřím, že cokoli člověk dělá, musí to dělat především poctivě, ze sebe a pro sebe, jinak z toho nevzejde radost.

Sám za sebe mohu potvrdit, že všechny tvé knížky ve mně rezonovaly velmi dlouho. Román Zjevení je rozhodně jedna z nejpozoruhodnějších knih letošního roku. Pro mě byl mimořádným čtenářským zážitkem.
Za to moc děkuju a vážím si toho. Každý potřebuje slyšet, že to, co dělá, má smysl. A pochválit nebo povzbudit druhého člověka je to nejvzácnější, co se pro ně dá udělat. Takže ještě jednou ze srdce díky.

Necítíš někdy nutkání odskočit od těžkých a ponurých témat k těm odlehčenějším a napsat třeba humorně laděnou knížku?
Zatím ne a taky bych nerada, aby se Petra Klabouchová bála, že jí kradu identitu. Humor se propíjí do všech knížek, které jsem napsala, v některých dialozích a situacích. Já mám ráda čechovovský princip, kdy se smích a pláč střídají, prolínají, přicházejí spolu, chvíli je slyšet jeden a chvíli druhý, protože teprve takhle vzniká hluboký emoční prožitek. Protože přesně takhle vypadá a funguje život.

Na co se mohou tví čtenáři v dohledné i ve vzdálenější době těšit?
V únoru mi vyjde román o Bohuslavu Ečerovi, brněnském právníkovi, který zastupoval Československo před tribunálem v Norimberku, který vedl stíhací skupinu, co v chaosu a žalu po konci druhé světové války vystopovala nacistické zločince navzdory jejich snaze utéct nebo se vlísat Američanům. Přivedl do Prahy před soud mimo jiné K. H. Franka. Celou válku se chystal na to, že přijde spravedlnost, a zlomil odpor anglosaských právních kapacit, které ani po druhé světové nechtěly trestat přímé viníky – hlavy státu, členy vlády… To prosadil náš Bohuslav Ečer a skoro nikdo ho dnes nezná, protože se o to postarali komunisti. Zadupali ho a zlomili, a jelikož zemřel, než stihli spustit proces, co na něj vykonstruovali, zavřeli jednu z jeho dcer. Beletrizovala jsem jeho život, Ečera a jeho tří žen, manželky a dvou dcer, které s ním nesly všechno, co na sebe naložil on i jiní, protože si zaslouží, aby se o nich vědělo, aby se na ně vzpomínalo.

Je to zatím moje nejosobnější, nejdůležitější kniha. Měla jsem to štěstí a čest, že jsem navázala kontakt s Ečerovou pravnučkou, četla domácí deníky, dopisy, prohlédla si soukromé fotografie… Jestli si pro nějakou knížku přeju, aby rezonovala, je to tahle.

Určitě bychom si mohli takto povídat ještě hodně dlouhou dobu. V nejlepším se má však přestat. 🙂
Měla bys pro čtenáře a návštěvníky Klubu knihomolů nějaký závěrečný vzkaz?
Že dělají z mrtvých písmen a slov živé knihy a že bez nich by celý ten zázrak nefungoval. Literatura, každá knížka, je dialogem, intimním a upřímným rozhovorem, co se uskutečňuje mezi spisovatelem a čtenářem, třebaže ne v přímém přenosu, třebaže s časovým a prostorovým posunem, ale to tomu nijak neubírá na hloubce ani kráse. A já jsem čtenářům nesmírně vděčná, že si se mnou takhle povídají.

Děkuji za příjemný rozhovor a přeji ti mnoho štěstí a úspěchů v osobním životě i v další tvorbě.

Na webu Klubu knihomolů si můžete přečíst také recenzi k románu Zjevení.

Autorem fotografií je Vladislav Steinbauer, kterému děkuji za jejich poskytnutí.