Na VELKÉ SILNICI vedoucí odnikud nikam potkal ČAS spěchajícího ČLOVĚKA.

Všechno živé se sešlo na Velkém sněmu. Předsedal mu Vůl a po jeho stranách seděli jeho náměstci – Oslové.

Tři lovci naložili batohy a pušky v pouzdrech na sáně, pak se usadili co možná nejpohodlněji a kočí Pavol zapráskal bičem. Fořt, který seděl po levici kočího, se otočil a zamával na vysokého myslivce stojícího před chatou jen tak nalehko, v košili a kalhotách.

Mám přítele Slávka – novináře, fotografa a obdivovatele krajiny POODŘÍ. Krajiny mého dětství, dospívání i – stárnutí.

Vracel se z revíru v náladě, která odpovídala podmračenému ránu pozdního léta. Zvěř nepotkal, pouze nad bývalou hájenkou na Sviním potoce se chvíli pobavil pozorováním veverky, která plenila lískový keř pod dohledem žárlivého ořešníka.

Dlouho jsem si pohrával s myšlenkou napsat své pocity myslivce, když mu nevisí na rameni lovecká zbraň, ale naopak se potřebuje vyznat ze svého vztahu k přírodě, k ročnímu období, v němž nachází uvolnění, jež ho zbavuje stresu ze života přetechnizované lidské komunity.

… že jsem byl vychován tak, abych přírodu pokládal za ohromný dar, k němuž se člověk musí chovat s největší ohleduplností a s největším respektem…

Vracel se domů z první letošní čekané na divoké holuby. Vstával brzy, bylo kolem čtvrté hodiny, ale vzduch byl stále teplý; žádné ranní čerstvo, žádný svěží závan, jen teplé ovívání opocených tváří.

Chalupa stála v malebném údolí a nad ní se zvedala stráň porostlá staletými stromy. Mezi našedlými kmeny smrků zářilo pár jedlí bělokorých, které nějakým zázrakem přežily kyselé deště a větry nasycené škodlivými exhaláty.

Srna přicházela navečer; stařec ji pozoroval, jak se brodí vysokým sněhem, chvílemi zapadá až po břicho, ale stále stejným tempem se blíží k plůtku zahrady. Zavěsil tam pořádnou otep sena i svazky sušeného maliní a trsy jeřabin.