Alexandr Romanovič Běljajev se narodil 16. března 1884 v ruském Smolensku. Jeho otec byl duchovní a tak začal Alexandr, přezdívaný Saša, ve svých jedenácti letech docházet na semináře. Už tehdy ho ale spíše než náboženství zajímalo divadlo a literatura, ve volném čase rád hrál na housle, recitoval a režíroval. V sedmnácti letech studium na kněžském semináři definitivně ukončil, podepsal smlouvu s jedním smolenským divadlem a začal se studiemi práv.

Jako právník byl Běljajev úspěšný a vydělané peníze investoval do cestování po Francii a Itálii. Před vypuknutím první světové války se stihl vrátit do vlasti, roku 1915 ale onemocněl tuberkulózou a po dlouhých šesti letech namáhavého zápasu s nemocí sice mohl vstát z lůžka, následky si ale nesl po zbytek života. V roce 1921 se odstěhoval do Moskvy a pokračoval v právnickém povolání u poštovní správy. Právě tam si začal volný čas krátit psaním.

Jeho první dílo Hlava profesora Dowella (česky 1958) vydal časopis Vsemirnyj sledopyt v roce 1925. Pro velký úspěch Běljajev ve své tvorbě pokračoval a v roce 1926 v témže časopise vyšly jeho další literární práce Ostrov ztracených lodí a Poslední člověk z Atlantidy (česky 1963 a 1975), po nichž o dva roky později následoval román Člověk obojživelník (česky 1967), který vyšel záhy i knižně a později byl dokonce zfilmován. V následujících letech vydával tento ruský autor jeden titul za druhým, přičemž kromě úspěšných románů napsal také desítky povídek a novinových článků.

V roce 1931 se odstěhoval do Carského Sela (dnes Puškin), kde získal práci v podniku Lenryba. Na krátkou chvíli se v psaní odmlčel, po této pauze ale začal znovu vydávat jeden skvost za druhým, z nichž vědeckofantastický Skok do prázdna, Laboratoř W nebo jeho poslední román Ariel patří dodnes mezi vysoce ceněná díla světové literatury.

Na počátku druhé světové války však ve svých 53 letech znovu onemocněl. V roce 1940 musel podstoupit operaci ledvin, jejíž průběh sledoval po celou dobu v zrcadle připevněném nad operačním stolem. Pak Leningrad a následně i Puškin obsadili Němci, byt mu vybílilo gestapo a Běljajev byl podroben sérii mučivých výslechů. Naštěstí jeho trápení netrvalo příliš dlouho. Naposledy vydechl 6. ledna 1942.