Staré a krásné řemeslo modelářské, využívali ho i kouzelníci.
Kdo jiný by jim udělal tak přesně jejich zvláštní pomůcky – dvojité skříně například?
Kouzelník otevře skříň a vhodně oblečenou asistentku zavře dovnitř.
Zamkne, vytáhne klíč a ukáže ho obecenstvu. Potom skříň omotá těžkým řetězem, důkladně a pomalu, aby slečna mohla vyklouznout falešným dnem (nesměly tloustnout ty krásné holky).
I řetěz zamkne a ukáže obecenstvu klíč.
Potom hudba, abrakadabra, znáte to – odemyká, odemyká, otevře skříň a… ta je prázdná!
Světlo, uličkou jde asistentka a klíče drží ona!
A o tom jsem chtěl psát, o klíčích.
Klíč je kopec, či hora, chcete-li. Pořad české televize. Časopis městské části Prahy 11 se jmenuje Klíč – chcete inzerovat? Klíč je občanské sdružení, cestovní kancelář či škola…
Domy se stavějí na klíč, program se připravuje na klíč, i velké večeře, all inclusive, banky dávají hypotéky na klíč, bodejť ne!
V dalším přeneseném významu se používalo ono slovo jako klíč ke společenskému chování, klíč k určování nerostů a celé věky už si lidi lámou hlavy, jak najít klíč k určování lidí.

Nemám rád klíče.
Nejsem totiž zloděj, nekradu. Všechen ten čas potřebný k neustálému zamykání a odmykání bych uměl využít jinak. Vy ne?
Sejfy, trezory, pokladnice… Domy, vrata, pokoje, auta… Těch zámků!

Když jsem se zamiloval do Marušky, asistentky kouzelníka, svlékal jsem jí častokrát s blůzkou i řemínek, na kterém kolem krku nosila stříbrný klíček.
Nic jsme neměli, a byli jsme šťastní.
Peníze, akcie, investice jistě znamenají spokojenost. Ale nesou taky štěstí? Život s nimi už leckdy není ani pohodlnější, tak jak dřív býval. Jen do jisté míry. Prozkoumali jsme to už, my lidi, dokonce změřili a ověřili.

Tak kde se pořád bere ta blbá chtivost a hrabivost?
Šťastní, to jsou ti bez klíčů. Kteří jsou – být je lepší než mít. Ti, co nepotřebují moc zámků.
Zdálo se mi o časech bez klíčů. Ta doba přece musí přijít. Už brzy. Bez klíčů…
No ano!
Veliký kouzelník mávne hůlkou, nadzdvihne cylindr, a my všichni přestaneme chtít cizí věci. Nic už nebude třeba zamykat…
A tak potom jenom jeden klíč – snad – mi zůstane.
Ten k tvému srdci, Marie.

Martin Patřičný

Martin PatricnyAutor je výtvarník-dřevař, vypravěč. Řemeslu se vyučil soukromě u svého strýce řezbáře a soustružníka dřeva. Za totality pracoval v dělnických profesích, např. jako dřevorubec, skladník, řidič. Od roku 1988 se plně věnuje výtvarné práci se dřevem. Byl spoluautorem scénáře a průvodcem 26 díly velkého televizního dokumentu Kus dřeva ze stromu – Nadace Dřevo pro život, režie Bedřich Ludvík, ČT 2/ 2008, 2009. V roce 2000 s Václavem Větvičkou a Hanou Hegerovou vyhlásili Den stromů, původně Den stromů a dřeva, 20. 10. 2000 poprvé. Národní muzeum je podpořilo výstavou Den stromů (M. Patřičný, J.  Michálek). Patřičný má za sebou přes sto výstav v tuzemsku, např. 1993 – Rudolfinum, Praha, 1995 – Lichtenštejnský palác, HAMU, 1998 – Obecní dům a Národní muzeum v Praze, 2002 – Akademie věd… Pravidelně vystavuje na Světě knihy. Pro For Arch připravil dvě rozsáhlé výstavy o dřevě. V zahraničí vystavoval mj. v roce 2003 v Haagu a Naardenu, 2006/7 – Salon Nezávislých, Paříž, (Německo, Rakousko, Dánsko, Švédsko, Belgie, Itálie) a mimo Evropu roku 2008 v Torontu – North York Centre Library. Martin Patřičný vydal tyto knihy: Pracujeme se dřevem (v roce 2017 vyšlo 5. vydání), Dřevo krásných stromů (tři vydání), Monografie (2009), Kus dřeva ze stromu poznání (s Bedřichem Ludvíkem), Všecky krásy dřeva (2014), Jako v nebi, Patřičná Čítanka (2014), Velká kniha o dřevě (2016). Od roku 1998 uspořádal řadu „Dřevěných večerů“ – diskusních i hraných s poesií a živou hudbou v Národním muzeu v Praze, Městské knihovně Praha a dalších městech ČR.