V září 2016 představilo nakladatelství Epocha čtenářům další z knih Romana Cílka Skorzeny – Život na hraně.

Současného českého autora Romana Cílka jsme si představili již na sklonku roku 2014 v recenzi jeho publikace Temné kouty XX. století. Tento velice produktivní publicista a spisovatel se narodil na jaře roku 1937 a knižně debutoval v roce 1963 knihou Případ Fränkel a ti druzí, v níž se dotýká pro sebe do budoucna tak příznačného tématu – aktivitami válečných zločinců v poválečném období. Na autorskou premiéru pak navázal třemi až čtyřmi tituly za desetiletí, aby s příchodem Sametové revoluce popustil stavidla své tvůrčí činnosti a začal doslova chrlit titul za titulem. Vzhledem k tématům, jež si pro svoje knihy volí, a vzhledem k doslova titěrné práci, již takové psaní literatury faktu obnáší, není jistě překvapením, že je Roman Cílek autorem i několika desítek detektivních a kriminálních příběhů, ať už samostatně nebo jako spoluautor. Řadu z nich navíc vydal pod pseudonymem Zdeněk Roman. Za všechny si uveďme třeba následující: Liška volá smrt (1974), Strach z finále (1981), Muž na slepé koleji (1988), Inzerát na smrt (1999), Vrah přišel potmě (2000) nebo třeba Vražedná tíha slov (2003).

Svou detektivně literární aktivitu nezapřel Roman Cílek ani v novém titulu Skorzeny – Život na hraně. Kdybych jej měl popsat jednou krátkou větou s nádechem reklamy, asi by to bylo něco takového: Jde o akční příběh speciální jednotky z druhé světové války. A jako dodatek snad ještě: A je to příběh veskrze skutečný. Tady ale euforie a nadšení pro dobrodružství končí, protože právě ta skutečnost celého vyprávění, popisu a pátrání je to, co by nás mělo děsit. Ano, Otto Skorzeny, postava, o níž se nemluví často, ale jež měla v mnoha případech přímý přístup k Adolfu Hitlerovi, je tím, za koho naše generace považuje každého představitele organizace SS, tedy bezcitným a všeho schopným zabijákem. Ale nebyla by to literatura faktu, kdyby její autor nenabízel více méně nestranný pohled na zvolené téma. A tak v jedenácti kapitolách čtenář nalezne průřez nejenom počátkem a průběhem válečného konfliktu, jenž Skorzenyho vytvořil a zformoval, ale i poválečným osudem člověka, jenž byl z důvodů, jež mnozí pamětníci nedokázali nikdy pochopit, prakticky osvobozen od většiny obvinění. Roman Cílek tak mapuje i cesty a metody, jimiž se ubíral nejeden válečný zločinec, místa, kde nalézal azyl, a osvětluje i způsob, jakým unikl trestu.

Z hlediska stylu převažuje u Romana Cílka v Skorzenyho životě na hraně viditelná stopa jeho převládajícího zaměření na literaturu faktu. Jakkoli je dané téma z hlediska nestranného pozorovatele do jisté míry vzrušující, strhujícímu spádu brání možná až příliš formální formulace a větná stavba. Na druhou stranu, skutečně se nejedná o beletrii, a pohlížíme-li na Cílkovu knihu jako na literaturu faktu, má až překvapivě čtivou formu. Ale to je pro Romana Cílka příznačné a nepochybně to přispívá i k jeho nemalé popularitě u naší čtenářské veřejnosti.

Do sto osmdesáti stránkové knihy je vloženo i šestnáct stran černobílých fotografií mapujících známý život Otty Skorzenyho, od mladických let až po snímky těsně předcházející jeho úmrtí. Zařazení obrazové fotodokumentace samozřejmě výrazně zvyšuje přitažlivost celé publikace a dává tak čtenářům, zvláště těm v tématu ještě ne zcela zkušeným, příležitost lépe se do popisované doby i prostředí ponořit a dát nejedné z představených osob konkrétní tvář.

Nejsem velkým fanouškem literatury zachycující právě toto období, ale musím přiznat, že Skorzeny – Život na hraně Romana Cílka ve mně probudil celou řadu emocí. Počínaje obdivem nad autorovým rozhledem a mravenčí prací, přes připomínku nepříjemných vzpomínek na vyprávění rodičů a prarodičů o době protektorátu, až k šokujícímu potvrzení, že zločiny zamaskované válkou zůstávají ve větší míře nepotrestány. V každém případě, studium historie prostřednictvím textů Romana Cílka je na hony vzdálené suchopárným výkladům, na něž jsme bývali ve školách zvyklí.