Na konci srpna 2026 rozšířilo nakladatelství Cosmopolis, člen skupiny Grada, svou nabídku o psychologický thriller J. M. Dalglieshe Sokyně (Homewrecker, 2024). Českého překladu se ujal Jiří Kobělka.

Jméno J. M. Dalgliesh rozhodně není pro české čtenáře úplnou novinkou. Už před Sokyní začalo nakladatelství Cosmopolis vydávat jeho detektivní sérii z ostrova Skye s inspektorem Duncanem McAdamem: zatím jsme se dočkali titulů Mrtvá z ostrova Skye, Mrtvý z hory Storr a Mrtvá ze zátoky Talisker. Tentokrát ale autor opouští klasické policejní pátrání i drsnou ostrovní krajinu a přesouvá se do mnohem uzavřenějšího prostoru. Místo aby čtenář hledal pachatele, snaží se především zjistit, komu může věřit a komu by raději důvěřovat neměl.

Sophie Beckettová by měla mít ke spokojenosti dost důvodů. Úspěšná televizní moderátorka žije v reprezentativním londýnském domě, má manžela Scotta a dvě děti. Jenže naleštěný obraz rodinného štěstí začíná dostávat trhliny. Především dvanáctiletá Katie se ve škole zaplétá do stále vážnějších problémů a poté, kdy je z vyučování vyloučena, je třeba najít jiné řešení. Tím by se mohla stát soukromá učitelka Deanna – mladá žena s výbornými referencemi, která si s problematickou dívkou překvapivě dobře rozumí. Možná až příliš dobře, alespoň z pohledu její matky. Právě pohled je pro Sokyni nejdůležitější. Sophie je nejen hlavní postavou, ale také průvodkyní zejména v první polovině románu. Sledujeme její práci, manželství, starosti s dětmi i sílící pocit, že se v jejím bezprostředním okolí něco změnilo. Jenže zároveň poznáváme ženu unavenou, přetíženou, nejistou vlastní rolí v rodině i v profesním světě, člověka trpícího nespavostí, bolestmi hlavy a pochybnostmi o sobě samém. Autor tedy velice brzy položí čtenáři jednoduchou otázku: vidí Sophie skutečně něco, čeho by si ostatní měli všimnout také, nebo její pozorování ovlivňuje vlastní strach?

Dalgliesh si navíc pomáhá osvědčeným thrillerovým trikem. Krátký prolog ukáže situaci, k níž se teprve budeme muset pročíst, a první kapitola nás následně vrací o dva týdny zpátky. Poté následuje třiapadesát poměrně krátkých číslovaných kapitol, místy doplněných označením dne. Necelou polovinu knihy sledujeme události téměř výhradně prostřednictvím Sophie. Ve 25. kapitole se však poprvé výrazněji otevře také druhá perspektiva a do role vypravěčky vstoupí i Deanna. Od té chvíle se význam některých předchozích scén začíná měnit, aniž by nám autor potřeboval cokoli polopaticky vysvětlovat. Příběh uzavírá epilog, který s ročním odstupem přibližuje další osudy postav.

Musím přiznat, že právě ona dlouhá první část ve mně vyvolávala trochu rozporuplné pocity. Dalgliesh potřebuje čtenáře uzavřít v Sophiině hlavě, a proto se opakovaně vrací k jejímu pracovnímu vytížení, vzhledu, stárnutí, manželství, rodičovství i drobným signálům, které mohou, ale také vůbec nemusí něco znamenat. Jenže těch návratů je přeci jen hodně. Některé úvahy se začínají opakovat a při rozsahu přesahujícím tři sta sedmdesát stran bych si dovedl představit poněkud svižnější cestu ke stejnému cíli. O několik desítek stran méně by podle mě atmosféře nejistoty nijak neublížilo.

Na druhou stranu se trpělivost určitě vyplatí. Jakmile dostaneme možnost podívat se na stejné prostředí jinýma očima, začne Sokyně fungovat mnohem lépe. Krátké kapitoly najednou skutečně podporují tempo a Dalgliesh šikovně využívá skutečnosti, že čtenář už má o jednotlivých postavách v hlavě vytvořenou poměrně přesnou představu. Teď ji může začít po kouskách bořit. Neznamená to, že by okamžitě začal rozdávat odpovědi. Spíš mění otázky.

A v tomto ohledu funguje i český název. Sokyně přímo vybízí k představě soupeření, žárlivosti a boje o pozici někoho jiného. Originální Homewrecker míří podobným směrem, jen ještě silněji pracuje s člověkem, který vstupuje do cizího vztahu a rozvrací domov. Dalgliesh dobře ví, jaké očekávání tím vytváří, a neváhá s ním pracovat. Jestli je ovšem podobně jednoduché označení skutečně dostačující, to už si musí každý čtenář rozhodnout sám.

Nejpropracovanější postavou knihy je bez pochyby Sophie. Není jednoduché jí bezvýhradně fandit, což ji možná v očích čtenářů činí zajímavou. Dokáže být podrážděná, marnivá, sebestředná i nespravedlivá, vzápětí však stejně přesvědčivě působí jako matka snažící se udržet pohromadě rodinu. Dalgliesh navíc dobře zachycuje tlak, pod nímž žije člověk pohybující se před televizní kamerou. Vlastní vzhled, sledovanost pořadu, pracovní konkurence i veřejný obraz zde nejsou jen kulisou. Neustále připomínají rozdíl mezi tím, jak věci vypadají, a tím, jaké skutečně mohou být.

Trochu problematičtější je samotné vyvrcholení příběhu. Autor v poslední části výrazně přidává na tempu a některé situace už podle mého názoru balancují na hraně uvěřitelnosti. Co ještě před chvílí působilo jako komorní psychologická hra, se postupně promění v podstatně divočejší thriller. Přesto bych Dalglieshi přiznal jednu důležitou věc: nedospívá k rozuzlení příběhu pouhým vytažením králíka z klobouku. Při zpětném pohledu lze v předchozích kapitolách najít dostatek drobností, které získávají nový význam. To, že jsme jim při prvním čtení nepřikládali dostatečnou váhu, už je jiná věc.

Nejde ostatně o náhodu, že původní vydavatel Bookouture Sokyni při uvedení přirovnával k Pomocnici Freidy McFadden a k románu Verity od Colleen Hoover. Podobnost vidím především ve způsobu, jakým všechny tyto knihy pracují s domácím prostředím, nedůvěrou a informacemi dávkovanými tak, aby čtenář mohl být přesvědčený o správnosti vlastního úsudku právě ve chvíli, kdy by o něm měl začít pochybovat. Kdo podobný typ psychologických thrillerů vyhledává, bude se Sokyní spokojen. Kdo naopak očekává Dalglieshovu klasickou detektivku s vyšetřovatelem, stopami a postupným skládáním případu, měl by se připravit na něco podstatně jiného.

Překlad Jiřího Kobělky se čte lehce. Dialogy jsou i v češtině svižné, vnitřní monology záměrně jednoduché a nekomplikované, což odpovídá první osobě vyprávění. Právě tato bezprostřednost ovšem ještě víc zvýrazňuje již zmíněnou repetitivnost některých Sophiiných úvah. Grafická stránka je naopak velmi střídmá – číslované kapitoly, občas jméno vypravěčky či označení dne a jinak nic, co by odvádělo pozornost od samotného textu.

J. M. Dalgliesh má přitom za sebou výrazně rozsáhlejší bibliografii, než by se z české nabídky zatím mohlo zdát. Jeho první román Divided House vyšel v roce 2018. Dnes má na kontě přes třicet knih, jež tvoří hlavně série Dark Yorkshire, Hidden Norfolk a The Misty Isle. Podle současných údajů se prodalo více než 4,6 milionu výtisků. Vedle sériových detektivek se Dalgliesh pustil i do psaní samostatných psychologických thrillerů; po Sokyni následoval v roce 2025 například Family Doctor. A rozhodně nekončí. V létě 2026 vyšel sedmý případ Duncana McAdama The Missing Dead a 8. října téhož roku sedmnáctý díl série Hidden Norfolk Keep No Secrets. Ještě zajímavější je výhled do roku 2027. Dalgliesh podepsal smlouvu s Transworldem ze skupiny Penguin Random House a v lednu má odstartovat zcela novou sérii z Orknejských ostrovů románem Murder in the Cathedral. Druhý díl Death at the Stone Circle je naplánován na květen 2027. Co z těchto titulů případně přeloží Cosmopolis do češtiny, si netroufám ani hádat – spolehlivě potvrzený další český titul jsem v současné nabídce nakladatelství nenašel.

Sokyně pro mě  není bezvýhradně strhujícím thrillerem od první do poslední stránky. První polovina by si zasloužila trochu pevnější redakční ruku a závěrečná část naopak místy šlape na plyn možná až příliš silně. Mezi oběma póly ale leží chytře vystavěná hra s perspektivou, očekáváním a vlastními předsudky čtenáře. A když člověk po dočtení zjistí, že by se nejraději vrátil o několik kapitol zpátky a zkontroloval si, co přesně přehlédl, pak psychologický thriller nejspíš udělal velkou část své práce tak, jak měl.