„Těžkými událostmi a scénami jsem chtěl ne šokovat, ale ukázat cenu dobra,“ říká knihovník a autor Petr Bobek.

Kdo je Petr Bobek?

Petr Bobek (*1989) se narodil v Jihlavě, vyrůstal v Dobroníně a studoval v Táboře. Kořeny má na Třebíčsku, Jihlavsku a Táborsku. Od roku 2012 pracuje v Krajské knihovně Vysočiny v Havlíčkově Brodě. V roce 2018 mu vyšla knížka Turzovka: Hora Panny Marie, vyprávějící o slavném slovenském poutním místě, v roce 2019 pak byla vydána jeho povídková kniha Stopem na konec světa a v roce 2024 v „domovské“ knihovně vydal publikaci Knihovník vypráví aneb Křížem krážem havlíčkobrodskou knihovnou.

Jeho povídka Muž, který dofukoval kolo byla otisknuta ve Výboru povídek serveru Písmák.cz 2017/2018. Povídka s názvem Vzpomínka je součástí antologie Země skrytých úsměvů (2020). Je také autorem několika adaptací pověstí z Havlíčkova, respektive Německého Brodu do současného jazyka.

•••••••••••

Obvykle rozhovory začínám otázkami na tvorbu, ale říkala jsem si, že tentokrát bych udělala změnu. Na úvod se tedy zeptám, co zrovna teď čteš?

Momentálně mám rozečtené dvě knížky. Bitvu u Moháče od Zdeňka Vybírala z nakladatelství Epocha a Poslední aristokratku od Evžena Bočka. Tu ani ne proto, abych to žánrově vyvážil, ale protože dalším tématem Čtenářského klubu v naší knihovně je současná humoristická literatura. 🙂

Zajímavý výběr… Historii jsem trochu předpokládala. Je u tebe právě historie oblíbené téma pro čtení i pro psaní, nebo máš i jiné oblíbence?

Historie momentálně opravdu vede. A nejen proto, že o ní píšu, ale protože mě hodně baví. Ale stejně tak mě baví i jiné žánry. Od duchovní literatury přes fantasy po klasické romány. Vždy je pro mě důležitý hlavně příběh, až pak to, jakou formou a v jakém žánru je zpracovaný.

Historie se týká i tvoje první knížka s názvem Turzovka: Hora Panny Marie, která vyšla v roce 2018 a vypráví o poutním místě. Jak vznikala?

Je to kratší knížka o slovenském poutním místě Turzovka, kam jsem odmala s rodiči a sourozenci jezdil. To místo je pro mě důležité a výjimečné a já si dlouho říkal, že bych o něm chtěl napsat. Knížka samotná vznikala nejen studiem historických pramenů, ale především s neutuchající touhou zachytit příběh a genius loci Turzovky. Při vzniku knížky jsem tak myslel především na to, abych na čtenáře přenesl výjimečnost, která na mě na poutním místě působila.

Podobné knížky většinou vyžadují mnoho času na samotnou rešerši, o které mluvíš i ty. Jak dlouho celý proces trval, řekněme od momentu „teď začnu“ až po okamžik, kdy byla kniha hotová?

To už si popravdě takhle zpětně nevybavím, přece jen už uplynul nějaký čas, co jsem o Turzovce psal. Hodně jsem toho měl nastudováno před samotným psaním a tvorbou. A jak jsem řekl, ve velké míře jsem se snažil o přenášení pocitů na čtenáře (byť v tomto konkrétním případě mluvíme o naučné literatuře), což naopak dlouhý proces není a spíš je to všechno potřeba zachytit rychle, aby pocit a myšlenky nevyprchaly.

Je pravda, že nějaký čas už uběhnul. O něco blíže je vydání další knihy: Knihovník vypráví aneb Křížem krážem havlíčkobrodskou knihovnou. Skvělá obálka mimochodem! Tam je zřejmě motivace jasná: práce knihovníka v havlíčkobrodské knihovně. Nebo je to jinak?

Je to přesně tak. V knihovně v Havlíčkově Brodě jsme slavili 130 let od založení a chtěli jsme k této příležitosti vydat publikaci. Jako píšící knihovník z brodské knihovny jsem měl o motivaci postaráno, do psaní jsem se prostě musel pustit. Nejvíc mě bavilo propojení současnosti a dlouhé historie knihovny.

Té motivaci rozumím. Dá se knížka ještě někde sehnat?

Dá se sehnat v naší knihovně.

I ke koupi?

Ano, k prodeji pro návštěvníky je dostupná u výpůjčního pultu.

Říkáš „píšící knihovník,“ dělíte se mezi kolegy na knihovníky, kteří čtou, a kteří (mimo jinou práci) i píšou? 🙂

To úplně ne… Spojení „píšící knihovník“ občas použiji spíš proto, že krásně propojuje knihovnictví a psaní, takové dva krásné břehy literatury. A samozřejmě i mého života.

Hezký výraz a souhlasím, že takové propojení je super. A ještě líp, když jsou lidé něčeho podobného schopni i v praxi.

To mi mluvíš z duše.

Než se dostanu k tvé zatím poslední knize, musím poznamenat, čeho jsem si všimla: každá tvá kniha vyšla u jiného nakladatele. Měl jsi vždy konkrétní představu, pro která nakladatelství by kniha byla zajímavá, nebo to bylo dílem náhody?

Vyplývá to především z toho, že každá kniha je trochu jiná. Turzovka je duchovně zaměřený titul a vydalo jej nakladatelství Sypták, které se duchovní literatuře věnuje. Druhá knížka byla Stopem na konec světa, tedy soubor povídek, který vydalo nakladatelství Triton. V jednotlivých povídkách je nějaký přesah a myslím, že do Tritonu se v tomto ohledu skvěle hodí. Knihu o havlíčkobrodské knihovně jsme vydávali přímo v Krajské knihovně Vysočiny sami, protože titul se týká naší historie. A moje poslední kniha Příběh z popela vyšla v nakladatelství Epocha, které se věnuje historii, takže i v tomto případě se můj text dostal do správných rukou.

Čili ty už jsi předem jako autor správně vytipoval, pro které nakladatelství se konkrétní kniha bude hodit, a vyšlo to?

Přesně tak. Vždy je potřeba mít dopředu vytipováno, kterému nakladatelství autor svůj rukopis nabídne.

Vidím, že už máš ostřílenou autorskou taktiku.

Já bych to taktikou ani nenazýval. Pro mě je primární, že když něco píšu, tak abych viděl i to, že je někdo, komu rukopis po dopsání mohu nabídnout k vydání.

Rozumím. Myslím si, že je prospěšné, když autor vidí dál než do momentu „tak, a teď jsem to dopsal.“

Je to tak. Já to mám i v jiných oblastech života. Když něco dělám, chci to dotáhnout do konce, a už na začátku musím vědět, že vidina zdárného dokončení tam je.

Tak to ti závidím. Ostatně jako všem lidem, kteří mají v životě systém.

Musím ale doplnit, že samotné psaní knihy je tak dlouhý proces, že i když systém máš, stejně se při něm dostaneš i k neplánovaným věcem. O to je to větší dobrodružství, aby si člověk nějak poradil. A právě proto si myslím, že je důležité mít jasný cíl.

Sám jsi už zmínil nejnovější knihu, která vyšla u Epochy: Příběh z popela. Ta knížka je… famózní. A brutální. Jak člověk vymyslí něco takového? Toto nebude má nejlepší otázka, ale nenapadá mě, jak se zeptat líp…

Zeptala ses krásně, je to skvělá otázka. Za slovo famózní moc děkuji. A slovo brutální potvrzuji. Dějí se tam hodně drsné věci, ale především proto, že jsem těmi těžkými událostmi a scénami chtěl ne šokovat, ale ukázat cenu dobra… což na úplném začátku knihy ostatně i píšu. Tak možná proto jsem vymyslel a napsal něco takového. Rád se v tvorbě věnuji motivu světla a tmy a chtěl jsem především, aby světlo v Příběhu z popela lépe vyniklo. Vždy totiž vynikne spíše ve tmě, světla si právě ve tmě víc vážíme.

Mluvíš o motivu světla a tmy a vlastně tím potvrzuješ moji teorii (z pozice čtenáře), že příběhy (především ty spojené s válkou) někteří čtenáři číst nechtějí. Z řady důvodů. Já je naopak mám moc ráda a vyhledávám je. Možná i právě proto, že často nevidím jenom zlo, bezmoc, tmu, o které ty sám hovoříš, ale řada takovýchto příběhů je plná světla, dobra, naděje… Je pro tebe literatura prostorem pro poselství? Snažíš se, aby třeba zmíněné světlo čtenář poznal na první dobrou, nebo doufáš, že jej najde tak říkajíc mezi řádky?

Literatura určitě prostorem pro poselství je. Tedy, nechci se rozhodně pasovat do role nějakého vzoru, podle jehož myšlenek budou lidé žít a řídit se v každodenním životě. Ale skrze psaní chci nějaké myšlenky předat a pak už je na čtenářích, co si z nich vezmou. Speciálně u tématu války (i když bych chtěl doplnit, že v Příběhu z popela je válečné téma jen okrajově) a vůbec bolestivých skutečností chci předat, že i v největší bolesti jde hledat právě světlo. Ačkoliv je to kolikrát hrozně těžké. Pokud tohle čtenář pozná na první dobrou, nebo až později, když bude o příběhu více přemýšlet, pro mě vlastně tak zásadní není. Hlavní je, když tam takové poselství opravdu objeví.

Správně poznamenáváš, že tady je válka spíše okrajově, takže díky za upřesnění. Napsal jsi i několik povídek. Jedna mimochodem vyšla v souboru Země skrytých úsměvů, kterou vydalo nakladatelství Hejkal, za nímž stojí sama spisovatelka a ředitelka knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě Markéta Hejkalová. Letos ses veletrhu aktivně účastnil (a možná nejenom letos), ale s horkou literární novinkou to možná bylo jiné, nebo ne? Jak sis akci autorsky užil?

S horkou novinkou to bylo opravdu hodně speciální a já jsem si vše užil. Křest knihy, poté beseda… Chtěl bych hlavně poděkovat všem, kteří na některý z pořadů k Příběhu z popela přišli, a všem, kteří si knihu koupili. Když za mnou zašli a chtěli autogram, byl to nádherný pocit. Vždycky to je nádherné a výjimečné a já si toho moc vážím. Každého čtenáře si strašně vážím. Kdyby to šlo, rád bych všem poděkoval jednotlivě a osobně. 🙂

Ještě ke knize. Příběh se prolíná se současností, kde je postava knihovníka Michala, jak ostatně napovídá podtitul „Knihovníkova cesta za pravdou.“ Má literární Michal něco společného s knihovníkem Petrem?

No jéje! 🙂 A kolik toho mají společného! Stejný věk i podobné vlastnosti… Oba hlavně milujeme příběhy a víme, že se v nich často skrývají neuvěřitelná tajemství. Bolestivá, ale i ta, která nám v životě ukážou nějakou cestu. A oběma nám nedá spát, když ta tajemství nerozluštíme.

Umíš si představit, že bys v knihovně vyhlásil takovou výzvu, jaká je v knize, tedy sepisování příběhu na míru? Pokud k tomu už nedošlo…

Já jsem o tom kdysi i uvažoval, že bych se pustil do sepisování lidských příběhů. Ale je tam úskalí, které jsem zmínil i v knížce. Lidé si rádi svoje příběhy upravují. Buď nevědomky, že si je prostě jinak pamatují, nebo vědomě, aby z toho měli nějaký prospěch. A u toho je další problém. Na každý příběh je totiž navázáno plno dalších příběhů jiných lidí a úpravou jednoho příběhu upravujeme i ty ostatní, jak o tom píšu v Příběhu z popela… Krom toho mám v knihovně spoustu dalších povinností a přidat si k tomu ještě jednu rozsáhlou činnost by bylo časově náročné.

Rozumím, čas je neúprosný. Co všechno máš v knihovně na starosti, když už jsi to nakousl?

Především PR, takže příspěvky na sociální sítě, a také musím informace o akcích, které pořádáme, a o činnosti knihovny dostat přes různé kanály ke čtenářům a návštěvníkům. V rámci Podzimního knižního veletrhu mám na starosti soutěž O nejkrásnější knihy a administrativu, která je s ní spojená. Plus další povinnosti k veletrhu za naši knihovnu. A pak samozřejmě chodím do služeb, tedy na výpůjční pult nebo na infobody. A nemohu nezmínit náš milovaný Čtenářský klub, který s kolegyní organizujeme od roku 2019. Ale všechno je to radost, nic jiného než knihovníka bych dělat nechtěl. 🙂

Souzním. Být knihovníkem je nejlepší práce na světě!
Ještě prosím čtenářům prozraď, jestli už píšeš něco dalšího, nebo aspoň nosíš námět v hlavě? V podstatě nepočítám s tím, že by aktuální kniha byla poslední.

Píšu dál, i to je pro mě radost. A mám rozpracovaný další příběh. Ale zatím jsem opravdu na začátku. Moc rád bych do hlavní role opět obsadil knihovníka Michala.

Takže série? Pak se jednomu nemá plnit knihovna…

Spíš taková série nesérie. Já moc nemám rád, když na sebe knížky úplně dějově navazují. Chtěl bych psát samostatné příběhy, které stojí samy o sobě. Nicméně postava Michala mě strašně bavila (aby ne, když je knihovník) a nechci se s ním ještě loučit. Pokud bude v další knížce či knihách, mohu slíbit, že příběhy budou navazovat jen tak decentně a každá kniha se bude dát číst samostatně. Ale jak jsem řekl, jsem na začátku nového příběhu. A jsem zvědavý, kam mě psaní zavede.

Nechám se společně s dalšími čtenáři ráda překvapit.

I já se nechám překvapit. 🙂

Autorovi děkujeme za rozhovor a přejeme jemu i knize mnoho spokojených čtenářů.
Použité fotografie: Jana Trnková, Libor Blažek