Česká královna krimi, Michaela Klevisová (*1976), ve svých knihách ráda vodí své detektivy (a tím i čtenáře) na zajímavá místa, a to jak v Evropě (Ostrov šedých mnichů, Zmizela v mlze), tak u nás (Sněžný měsíc, Drak spí, Vraní oko). S jejím nejnovějším titulem Letní slunovrat se čtenáři opět podívají do jižních Čech, ale pozor, nikoli s inspektorem Josefem Bergmanem a jeho kolegyní Sylvií Sedlákovou, ale s týmem detektivů z Jindřichova Hradce vedeným komisařkou Terezou Fabiánovou. Ano, jedná se o začátek nové série!

Možná si na Terezu Fabiánovou pamatujete – letmo se mihla v detektivce Drak spí (minirecenze), v níž jí však vyšetřování „vyfoukl“ právě pražský tým s Bergmanem v čele. Ovšem tentokrát už bude vše jen v její režii.

V malé vísce jménem Medenice, nad níž se zdvihá tajuplný vrch Černý, pořádají každý rok oslavu pohanského svátku letního slunovratu. Vybrané dívky věští ostatním budoucnost a jedna z nich, Laura, je druhý den nalezena mrtvá. Mohla snad svým „věštěnímׅ“ někoho rozčílit? Nebo někomu už dlouho ležela v žaludku? A kdo zapaluje ohně v okolí?

Na malou ves je mezi lidmi příliš mnoho tajemství a dávných traumat. Tereza Fabiánová jen velmi obtížně rozmotává předivo výpovědí svědků a marně hledá klíč, motiv vraždy. Z počátku máte pocit, že nikdo neměl důvod chtít Lauru umlčet, později však vypluje na povrch, že nějaký motiv jí ublížit mohli mít všichni.

Autorka pracuje s uzavřeným okruhem lidí, z nichž jeden je pachatel. Nejistotu a sílící napětí ještě umocňuje přítomnost pohanského obětiště na Černém vrchu. Každá z postav má nějakou třináctou komnatu a podezření se přelévá z jednoho na druhého. Michaela Klevisová skvěle mate a můžete si být jisti, že dokud nebude chtít, pachatele neodhalíte.

V románu najdete vše, co autorku provází již od první knihy: souznění s přírodou, láska ke zvířatům (především ke kočkám), koně a koňské stáje, pohanské tradice. Ona se v tom cítí dobře a čtenáři také. Vlastně její knihy působí jako takové pohodové čtení o životě v souladu s přírodou – tedy až na tu mrtvolu.

Přitom když vyjde na louku, taky kolem sebe nemá žádné věci, a přesto se cítí příjemně. Kompenzují nám všechny ty krámy, kterými se doma obklopujeme, odtržení od přírody? Snažíme se jimi nasytit smysly? Jsou to náhražky za pachy, chutě, tvary, barvy a volání toho všeho, co jsme vytěsnili mimo zdi domovů? (str. 61)

Ale nejde jen o snahu přivést čtenáře zpět k přírodě, autorka vždy do svých knih vkládá i současné problémy. Tentokrát mimo jiné otvírá otázky týrání dětí a vědomého rozhodnutí nemít děti v kontrastu se soubojem s neplodností, ale také vyrovnávání se se ztrátou blízkého člověka. Jak rodičem otřese ztráta dítěte a naopak, jak dcera zpracuje náhlý odchod milovaného otce? Existuje vůbec nějaký zaručený postup, jak takovou ránu osudu strávit?

Michaela Klevisová mne první knihou z nové série nadchla. Terezu Fabiánovou jsem si už stihla oblíbit a jsem ráda, že tentokrát stojí v čele vyšetřování žena. Jsem ovšem zvědavá, jak se bude její osud odvíjet v dalších románech, o kterých věřím, že přijdou. Po pravdě, nejraději bych se do pokračování ponořila ihned. Ale je mi jasné, že si budu muset počkat. A kdo ví, možná, že další román zase opanuje Josef Bergman… Ať tak či tak, už se těším!