Ve vsi na jihu Čech žije jen pár obyvatel. Přesto, že tam lišky dávají dobrou noc, jednou za rok, o letním slunovratu, přiláká návštěvníky z širého okolí. Oživení pohanského svátku však korunuje vražda jedné z věštkyň.
Česká královna krimi, Michaela Klevisová (*1976), ve svých knihách ráda vodí své detektivy (a tím i čtenáře) na zajímavá místa, a to jak v Evropě (Ostrov šedých mnichů, Zmizela v mlze), tak u nás (Sněžný měsíc, Drak spí, Vraní oko). S jejím nejnovějším titulem Letní slunovrat se čtenáři opět podívají do jižních Čech, ale pozor, nikoli s inspektorem Josefem Bergmanem a jeho kolegyní Sylvií Sedlákovou, ale s týmem detektivů z Jindřichova Hradce vedeným komisařkou Terezou Fabiánovou. Ano, jedná se o začátek nové série!
Možná si na Terezu Fabiánovou pamatujete – letmo se mihla v detektivce Drak spí (minirecenze), v níž jí však vyšetřování „vyfoukl“ právě pražský tým s Bergmanem v čele. Ovšem tentokrát už bude vše jen v její režii.
V malé vísce jménem Medenice, nad níž se zdvihá tajuplný vrch Černý, pořádají každý rok oslavu pohanského svátku letního slunovratu. Vybrané dívky věští ostatním budoucnost a jedna z nich, Laura, je druhý den nalezena mrtvá. Mohla snad svým „věštěnímׅ“ někoho rozčílit? Nebo někomu už dlouho ležela v žaludku? A kdo zapaluje ohně v okolí?
Na malou ves je mezi lidmi příliš mnoho tajemství a dávných traumat. Tereza Fabiánová jen velmi obtížně rozmotává předivo výpovědí svědků a marně hledá klíč, motiv vraždy. Z počátku máte pocit, že nikdo neměl důvod chtít Lauru umlčet, později však vypluje na povrch, že nějaký motiv jí ublížit mohli mít všichni.
Autorka pracuje s uzavřeným okruhem lidí, z nichž jeden je pachatel. Nejistotu a sílící napětí ještě umocňuje přítomnost pohanského obětiště na Černém vrchu. Každá z postav má nějakou třináctou komnatu a podezření se přelévá z jednoho na druhého. Michaela Klevisová skvěle mate a můžete si být jisti, že dokud nebude chtít, pachatele neodhalíte.
V románu najdete vše, co autorku provází již od první knihy: souznění s přírodou, láska ke zvířatům (především ke kočkám), koně a koňské stáje, pohanské tradice. Ona se v tom cítí dobře a čtenáři také. Vlastně její knihy působí jako takové pohodové čtení o životě v souladu s přírodou – tedy až na tu mrtvolu.
Přitom když vyjde na louku, taky kolem sebe nemá žádné věci, a přesto se cítí příjemně. Kompenzují nám všechny ty krámy, kterými se doma obklopujeme, odtržení od přírody? Snažíme se jimi nasytit smysly? Jsou to náhražky za pachy, chutě, tvary, barvy a volání toho všeho, co jsme vytěsnili mimo zdi domovů? (str. 61)
Ale nejde jen o snahu přivést čtenáře zpět k přírodě, autorka vždy do svých knih vkládá i současné problémy. Tentokrát mimo jiné otvírá otázky týrání dětí a vědomého rozhodnutí nemít děti v kontrastu se soubojem s neplodností, ale také vyrovnávání se se ztrátou blízkého člověka. Jak rodičem otřese ztráta dítěte a naopak, jak dcera zpracuje náhlý odchod milovaného otce? Existuje vůbec nějaký zaručený postup, jak takovou ránu osudu strávit?
Michaela Klevisová mne první knihou z nové série nadchla. Terezu Fabiánovou jsem si už stihla oblíbit a jsem ráda, že tentokrát stojí v čele vyšetřování žena. Jsem ovšem zvědavá, jak se bude její osud odvíjet v dalších románech, o kterých věřím, že přijdou. Po pravdě, nejraději bych se do pokračování ponořila ihned. Ale je mi jasné, že si budu muset počkat. A kdo ví, možná, že další román zase opanuje Josef Bergman… Ať tak či tak, už se těším!
Komentáře
Zatím žádné komentáře. Buďte první!
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit.
Přihlásit se