Hlava a pohlaví

Tak jsem se teď dočetl, proč my lidi máme tak velkou hlavu – a v ní mozek, někteří, pochopitelně.
(No ano, to asi víte, že lidi se nerodí jako jiní savci, srnci třeba. Ne, rodí se bezmocní, nemají zuby a do roka ani neumí chodit.)
Velká hlava – proč?
Je to prý pohlavní výběr – něco jako paví chvost! My lidi dáváme přednost partnerům vtipným, kreativním, takovým, s nimiž se nenudíme – u žen se to nazývá Šahrazádin efekt. (Šahrazád dlouho králi vyprávěla, tisíc a jednu noc jí naslouchal…)
Naše vybíravost při hledání partnerů nás během spousty let donutila zvýšit produktivitu mozku, protože vtip, virtuozity, novinky – originální osobnost – to prý vzrušuje naše bližní. (Ridley, Červená královna)
Podle téhle teorie už tedy asi méně platí, že muž chce ženu především mladou (a hezkou), kdežto přitažlivost muže pro samičku dělá jeho jaguár nebo mercedes!

A hele! Tak kreativita a vtip že zabírají ze všeho nejvíc? To je skvělé, tak to bych se ještě pořád mohl chytit. Jestli tohle jsou hlavní kritéria, tak mám hurá!! ještě pořád šanci!

Vtip… Víte co? Řeknu vám vtip:

Je v blázinci muž, který se domnívá, že je žížala. Po nějaké době už má být vyléčen a propuštěn, ale pan doktor primář se chce ještě osobně ujistit, a tak pacoše doprovází k bráně. V půlce cesty ho žížalák chytne za ruku a říká:
„Pozor, pane doktore, pod tou třešní je kos! Pozor!“
„Ano, kos, ale to nic neznamená,“ praví lékař, „víte přece, že jste člověk, že nejste žížala.“
„Ano, ano, to vím.“
Jdou dál, a když kosa míjejí, blázen se zachvěje.
„Pozor, pane doktore! Bacha!“
„Ale no tak, vy přece víte, že nejste žížala…“
„No ano, JÁ to vím, ale ví to taky ten kos?“

Proč vám to povídám? No pro zasmání, jo. Ale taky pro ponaučení.
Jste v Praze, jedete sockou – metrem – a proti vám sedí pěkná paní středního věku, na které se zalíbením spočine váš zrak. Ona se vám líbí, ale její oči vás minou lhostejně. A víte proč? Ona totiž neví, neví, jaký jste originál, netuší vaši tvořivost, humor, neví, že by se s vámi nenudila ani chvíli… Tak se vlastně míjíte. Možná kdybyste měl na klíně mercedesku, která by svítila a vrčela, zaujal byste ji víc. Možná. Co si vzít na sebe takový plášť harlekýna? Nasadit nos klauna, nebo domino?
Ale já jdu ve svých úvahách ještě dál.
Teorie říká, že ženy chtějí muže vtipné, kreativní a tak. No dobře. Teorie to ví.
Ale vědí to taky ty ženy?

Martin Patřičný

Autor je výtvarník-dřevař, vypravěč. Řemeslu se vyučil soukromě u svého strýce řezbáře a soustružníka dřeva. Za totality pracoval v dělnických profesích, např. jako dřevorubec, skladník, řidič. Od roku 1988 se plně věnuje výtvarné práci se dřevem. Byl spoluautorem scénáře a průvodcem 26 díly velkého televizního dokumentu Kus dřeva ze stromu – Nadace Dřevo pro život, režie Bedřich Ludvík, ČT 2/ 2008, 2009. V roce 2000 s Václavem Větvičkou a Hanou Hegerovou vyhlásili Den stromů, původně Den stromů a dřeva, 20. 10. 2000 poprvé. Národní muzeum je podpořilo výstavou Den stromů (M. Patřičný, J.  Michálek). Patřičný má za sebou přes sto výstav v tuzemsku, např. 1993 – Rudolfinum, Praha, 1995 – Lichtenštejnský palác, HAMU, 1998 – Obecní dům a Národní muzeum v Praze, 2002 – Akademie věd… Pravidelně vystavuje na Světě knihy. Pro For Arch připravil dvě rozsáhlé výstavy o dřevě. V zahraničí vystavoval mj. v roce 2003 v Haagu a Naardenu, 2006/7 – Salon Nezávislých, Paříž, (Německo, Rakousko, Dánsko, Švédsko, Belgie, Itálie) a mimo Evropu roku 2008 v Torontu – North York Centre Library. Martin Patřičný vydal tyto knihy: Pracujeme se dřevem (v roce 2017 vyšlo 5. vydání), Dřevo krásných stromů (tři vydání), Monografie (2009), Kus dřeva ze stromu poznání (s Bedřichem Ludvíkem), Všecky krásy dřeva (2014), Jako v nebi, Patřičná Čítanka (2014), Velká kniha o dřevě (2016), Jak se říká báseň (2025). Od roku 1998 uspořádal řadu „Dřevěných večerů“ – diskusních i hraných s poesií a živou hudbou v Národním muzeu v Praze, Městské knihovně Praha a dalších městech ČR.