Mezi zástupy „folkařů“ s kytarou patří i Vladimír Veit (*1948). Jak se rodí písničkář, kterak jde jeho život, a hlavně, jak se píší písničky, které berou posluchače za srdce, o tom všem vypráví ve své autobiografické knize s názvem Ještě to neskončilo, která má podtitul Ze života jednoho českého písničkáře.

A biografie to je jak se patří. Nechybí v ní autorovy vzpomínky na nejranější dětství, dospívání, seznámení s Jaroslavem Hutkou, s nímž začali společně psát písničky i vystupovat. Nebylo to nikterak lehké, doba totiž těm, kteří svobodně vyjadřovali své myšlenky a touhy, nepřála. V sedmdesátých letech pak líčí vznik i zánik volného sdružení písničkářů Šafrán, které však s Chartou 77 v podstatě skončilo, neb po ní byl normalizační tlak ještě větší.

Jelikož nosí nápadně dlouhé vlasy a plnovous, nepůsobí na pohled dobrým dojmem. „Ze spisu Bard vedeného na Vladimíra Veita, STB“ (str. 7)

Není divu, že mnozí pak využili tzv. Asanace a odešli dobrovolně do exilu. Mezi nimi i Vladimír Veit, a proto další velkou část jeho vzpomínek tvoří pobyt ve Vídni. Líčí život emigranta i jeho děsivé sny, které vycházely z mocné touhy vrátit se ještě někdy zpátky. Zachycuje různé postavičky, jak vystřižené z Nerudových Malostranských povídek, stejně osobité se zajímavými osudy.

V žádném případě však nejde o nějaké „suché“ líčení událostí, text je často přerušován vloženými písničkovými texty, které ilustrují danou dobu. Vznikalo-li tenkrát nějaké album, určitě zde najdete jeho libreta, navíc komentovaná autorem. A tak čtenář zjistí, že písničkář je vlastně básníkem obyčejného života. Stačí pohled hezké dívky, kterou neoslovil, atmosféra místa, jež se ho dotkla, opuštěná kytara v rozbořeném domě…

Vladimír Veit si pouští čtenáře hodně blízko k tělu, nechává je nahlédnout i do své mysli. Ale takoví už folkoví zpěváci jsou: otevření a se srdcem na dlani, proto jeho upřímnost, s níž se ohlíží zpět, není až tak překvapující.

Celé vzpomínání není příliš dlouhé, výsledný tvar mu dávají texty písní, dobové fotografie, diskografie, ale i postřehy přátel či reakce kritiků. Název knihy je vlastně i názvem písně a celé desky:

Povídali jsme si o uplynulých láskách
o tom, co odešlo, o našich prvních vráskách
ten říkal takhle ten zas tak to bylo
a já najednou slyšel: Ještě to neskočilo!… (str.154)

vladimír_veit
Vladimír Veit na Světě knihy

Knihu vydalo nakladatelství Galén, které se ujalo nejen folkových zpěváků a vydává jejich vzpomínkové knihy, jako tu od Vladimíra Veita, ale současně i jejich CD. Myslím, že v dnešní, komerční době, je pozitivní, že někdo má tu odvahu dát šanci menšinovému žánru.

Knihu bych doporučila všem, kteří jsou pamětníky doby před listopadem 89, ale i všem, kteří by se rádi s touto dobou seznámili. Obzvláště pak s fenoménem písničkářů. Tak jestli máte chuť se trošku naladit, pusťte si nějakou pěknou písničku a ponořte se do čtení knihy Ještě to neskončilo.

Foto: autorka