Latinská Amerika se stala mým životním osudem. Vše začalo koncem roku 1968, kdy jsem v Londýně jako stavební dělník stavěl stanici metra Victoria. Rozhodl jsem se, že nebudu emigrovat do Kanady, ale pojedu do Brazílie. Po půlroční práci na stavbě, v přístavech Rotterdamu a Hamburku, jsem sbalil ranec, dva foťáky, magneťák, 65dolarů a odplul na argentinské lodi Río Tunuyan do Rio de Janeira. Začal roční vandr „na blind“ stopem a pěšky napříč Amazonií od Atlantiku po Pacifik a podél And do Mexika. Byla to má, jak by se řeklo moderním žargonem, kultovní cesta, která zahájila desítky mých výprav. Tehdy jsem nahlédl do každodenního života Latinoameričanů a indiánů, do jejich historie, politiky a kultury. Setkával jsem se s prostými lidmi a žebráky, ale i s brazilskou princeznou, kostarickým presidentem, generálním tajemníkem Komunistické strany Hondurasu či vojáky na válečné frontě „fotbalové“ války.