O knize
Metahistorie vyšla poprvé roku 1973. Whiteova analýza historiků a filozofů dějin spočívá v tom, že historické dílo nikdy není objektivním zachycením toho, „co se skutečně stalo“. Historická fakta totiž historik uchopuje pomocí rétorických a narativních postupů, které v sobě implicitně nesou obecnou představu o zákonitostech historie, o možnostech vysvětlení historických fakt, stejně jako o možnostech proměny společnosti (tedy ideologii). Za to, že analyzuje historická díla prostředky vyhrazenými dosud převážně dílům fikčním, sklízel White vždy ostrou kritiku. Podle kritiků ignoruje rozdílný ontologický status fikčního a historiografického diskursu. Přesto je Metahistorie zřejmě nejvlivnějším dílem v oblasti metodologie historiografie, přinejmenším v 2. polovině 20. století.