Drak na polní cestě (audiokniha)

Grunt je přece základ. A proto se jihočeští sedláci nevzdávají bez boje! Tomášovi život nerozdal právě nejlepší karty: v pětapadesáti nemá manželku ani děti, takže pečuje o zestárlou matku a povyražení mu přináší leda běhání se psem a kamarádství s chlapcem ze sousedství. Když si začne románek s o dvacet let mladší učitelkou zpěvu, která z rodné vsi odešla do Prahy, jenže štěstí nenašla v hlavním městě ani doma, nikdo v jejich společnou budoucnost nevěří. Vlastně ani Kristýna, jelikož pořád myslí na svého bývalého a Tomášovo horování pro tradiční život na venkově ji nechává chladnou. Protagonistu románu však čekají daleko vážnější starosti, než je nefunkční partnerství. Na místní statek, jemuž zasvětil celý život, si totiž začne dělat zálusk podezřelá společnost, která má v názvu draka a za sebou takřka nevyčerpatelné finanční zdroje. Její bezskrupulózní jednání na samé hraně zákona rozeštve obyvatele obce, kteří mohou za své podíly náhle získat nehorázné sumy, a o spánek připraví i Tomáše, jenž spolu s kamarádem předsedou a najatou právničkou odráží jeden zákeřný útok za druhým. Jak dlouho však párek srdcařů z Nového Lhotce vydrží vzdorovat? A stojí záchrana statku v rozhádané vesnici vůbec za to? Román Jiřího Hájíčka zachycuje dramata současného českého venkova. Nejprve přestál kolektivizaci, pak vlnu polistopadových restitucí a nyní čelí tlakům korporátního byznysu. „Jiří Hájíček je v povědomí čtenářské obce zapsán jako autor českého venkova, neiluzivního náhledu na jeho minulost i současnost. Jeho romány Selský baroko či Rybí krev jsou až jakýmisi synonymy této linie tuzemské polistopadové prózy.“ – Josef Chuchma, Respekt „Ohlédl se za vesnicí. Kolik čísel popisných, kde mají akciové podíly, už asi podepsalo nájezdníkům? Za plotem sadu patřícího k Weindlovně, jak se odedávna říkalo usedlosti čp. 31, zahlédl Kristýnina otce. Vacák Jaroslav, řečený Weindl. Pozdravili se na dálku zvednutím ruky. Chalupu dal Vacák staršímu synovi. Protože má děti. Grunt potřebuje děti. Řetěz generací se nesmí rozpojit. Kristýna Vacáková. Připomínka na ni jeho pocit nejistoty nezahnala, spíš naopak. Tomáš si představil její nahé tělo v peřinách, v tom obíleném pokoji s vysokým stropem, který si pronajímala v Budějovicích, v ulici nedaleko od školní budovy.“ – ukázka z knihy