Noc v Lisabonu

„Mluvil ke mně, ale věděl jsem, že jsem pro něj jen stěnou, která mu občas vrací ozvěnu.“ Na útěku z vyšinuté Evropy roku 1942 se potkali v úřední džungli lisabonského přístavu, kde je běžencům z Německa a dalších okupovaných zemí někdy dopřáno vmáčknout se na loď do Ameriky. Jenže vypravěč zrovna prohrál všechny peníze v zoufalé hazardní hře o lodní lístek. Kolemjdoucí s pasem na jméno Schwarz mu slíbí darovat ten svůj i s americkým vízem pod podmínkou, že zůstane v noci s ním a vyslechne jeho příběh. Zatímco spolu procházejí bary i spícími ulicemi, jež se tváří tak nezúčastněně, ožívá v jeho zpovědi příběh uprchlíka před zvůlí velkých dějin hnaných stádní malostí. Schwarz vypráví, aby dal své kalvárii smysl, aby se dočkal rozhřešení za smrt fanatického švagra a vyrovnal se s odchodem manželky. Jedna z nejpůsobivějších elegií emigrantské literatury testuje význam vzpomínky v ataku nelidských okolností i sílu žít, bojovat a milovat dál, a to veškeré rakovině světa navzdory. Remarque ví, že sestup do nejtemnější noci je jako ve filmu Casablanca jednosměrný a že vrátit se nelze – ale naděje na lidštější život vždycky umírá poslední.