Leželi jsme vedle sebe pod jednou peřinou, znajíce se přitom jen pár hodin.
O knize
Měsíc života (konec srpna – konec září 2017) autorova alter ega – nezaměstnaného spisovatele, introverta, inklinujícího k bohémství a samotě, trpícího depresemi a opovrhujícího konzumním životem. Bydlí v mizerném podnájmu, bere jakoukoliv příležitostnou práci, žije jako psanec na okraji jím nenáviděné společnosti a potýká se s existenčními problémy, „díky“ nimž se často ocitá v až tragikomických, zoufale banálních i šílených životních situacích. Navzdory podlomenému zdraví se snaží řešit své problémy drogami, prášky, litry vypitého alkoholu a náhodnými milostnými románky. Jeho nejmilejším únikem z reality je však psaní, při němž se snaží srovnat své roztříštěné myšlenky a najít smysl života a především sebe sama.
… s duší beadníka je debutový román mladého olomouckého spisovatele Jaroslava Irovského. Stylem i obsahem navazuje na předchozí autorovy sbírky dekadentních povídek Příběhy sráče a O(byčejný) ŽIVOT psané bez příkras a cenzury, s nevybíravým slovníkem, undergroundovou emotivní přímostí a velkou dávkou upřímnosti, sebeironie a humorné nadsázky, odkazující na nejlepší tradice americké Beat generation a autory jako John Fante nebo Charles Bukowski.
Související články
Ukázky z knih pro dospělé
Ukázka z knihy … s duší beadníka (Jaroslav Irovský)
Začtěte se do ukázky debutového, autobiograficky laděného románu mladého olomouckého spisovatele. Svým stylem autorského projevu navazuje na taková jména jako John Fante nebo Charles Bukowski.
Beletrie - knižní tipy
Dekadentní trilogie vrcholí!
Biograficky laděná „Sráčská“ trilogie se dočkala svého konce. Poslední díl popisuje měsíc života nezaměstnaného muže, inklinujícího k bohémství, samotě a příležitostně i drogám. Nejlepší únik z reality však představuje psaní, nejlepší cesta k nalezení sebe sama…
Čtení ke kávě
„Jsem spisovatel.“ „Ach, opravdu?“ aneb co se asi honí autorovi hlavou při vyřčení této fráze?
Vzpomínám si na ten den, jako by to bylo včera: léto 2013, kdy jsem se coby introvert výjimečně objevil ve společnosti. Stál jsem tehdy u baru s jednou sympaticky vypadající dívkou, vedl s ní krátký dialog, jímž jsme však jen zkoušeli zabít čas, načež se bez zájmu zeptala: „A co vlastně děláš?“