Sedím na lavičce v parku. Nevím, kolikátého je, který je den ani kolik je hodin. Je mi to jedno. Jde mi jen o to, jak přežít. Jsem zarostlý, neholený, je mi zima, mám hlad a žízeň. Mé šaty páchnou. Jsem bezdomovec.
O knize
Soubor deseti komorních příběhů se zabývá rozmanitými aspekty mezilidských vztahů, vesměs se smutným až tragickým vyzněním. Hrdinky i hrdinové jsou zobrazeni v mezní životní situaci, ať už je její kulisou nešťastná či neopětovaná láska, setkání se zločinem, rodinná tragédie, rozvod či jen nenaplněná očekávání ve vztahu. Ženy i muži různého věku, názorů i společenského postavení v nich vystupují nejen jako silné vyrovnané bytosti, ale častěji v pozicích slabých, tápajících a zranitelných lidí. Jako celek pak povídky debutující autorky vytvářejí vrstevnatý a barvitý obraz různých vrstev společnosti a jsou citlivou výpovědí o intimních problémech jednotlivců.
Související články
Čtení ke kávě
Proč se nerozvedete, když se nemáte rádi?
Čtení ke kávě
Lesní znásilňovač
Také rádi houbaříte? Já ano. Tu vášeň jsem zdědila po tátovi. Táta říkal, že každý správný houbař chodí do lesa časně ráno a sám. Nejlepší je to na sklonku léta – takhle v září nebo i v říjnu. Znáte to: sluníčko svítí, barvy šílí, vůně lesa a všude klídek…