Dnes jsem na FB potkala Pavla Macha. Spolužáka ze základní školy.

Vrátila jsem se z dovolené a nadupaná energií jsem vyrazila na trénink.

Zvláštní. Během dvou týdnů jsem třikrát slyšela, že ženy po čtyřicítce se stávají jakýmsi záhadným způsobem neviditelné.

No prostě špatně spím. Já! Kdyby mi někdo před třiceti lety řekl, že budu o víkendu vstávat v osm ráno, obdařila bych ho upřímným hurónským smíchem, nedůvěřivým pohledem a káravým pokýváním hlavy. A ono jo. Ono to fakt k tomu stárnutí patří. A tak jsem si to jedné bezesné noci shrnula do pár řádků.

Příchod dětí na svět je zázrak, u kterého zažíváme mnoho neskutečných situací. Znáte to. O jednu takovou příhodu bych se s vámi rád podělil. Je léto, horké dny, a tak porodnice čekají předčasné porody plné nevšedních zážitků.

Být důchodcem v dnešní době není med. Doba je rychlá, digitální a mediální, málokterý důchodce se dokáže přizpůsobit. Přesto jsou drobné střípky, kdy taková důchodcovská adaptace dokáže polechtat bránici.

Jak se žije lidem v panství Lockdown? Hrůza se na nás valí ze všech médií, restrikce nás omezují ve všech oblastech. S přáteli se nedokážeme bavit o ničem jiném než o koronaviru. Bodejť by ne, když nemáme jiné zážitky než homeoffice či cestu do obchodu. Proto se s vámi chci podělit o dva příběhy, které se nám přihodily. Tedy o jeden dnes a o druhý příště. Věřím, že vykouzlí úsměvy ve vašich tvářích a přivedou vás k zamyšlení nad námi, obyčejnými lidmi.

Na internátu v Mladé Boleslavi se nám žilo blaze. Měli jsme poměrně volný režim, a pokud už nás někdo omezoval, tak jsme si dokázali vyjednat podmínky po svém. A když se nezadařilo, následovaly tajné akce, skryté odchody a příchody, pařby na pokojích a tak podobně.

Stát se otcem, to je jednoduché. Ale být otcem, to je pro někoho poslání, pro někoho řehole, pro někoho je to škola na celý život. Být dobrým otcem? Na to není vzorec ani neexistuje cejch dobrého otce. Je to o nás, co můžeme a co sami chceme dětem dát. V příběhu ze ZOO dává otec dětem sebe, svůj volný čas.