Stařec byl vysoký, hubený, ačkoliv šířka jeho ramen svědčila o atletickém mládí, a měl také mladistvé jméno – Jan. Volali na něj Jene, Honzo, Jeníku a on slyšel na každé z nich, ale pouze jeho malá vnučka ho mohla oslovit jménem, které těm ostatním bylo zapovězeno.

Dívka byla vysoká, štíhlá, dlouhé zkadeřené vlasy jí padaly na ramena, hnědé oči zkoumavě pohlížely na obraz v zrcadle. Zelená košile s límcem staženým vázankou ozdobenou z paroží vyřezávanou broží s motivem jelení hlavy dala vyniknout ušlechtilé dívčí postavě.

Od dětství si ho nosím hluboko zasunutý někde ve svém vědomí. Je krásný, voní jarem, létem i podzimem, jen zima je poněkud nevýrazná – snad je to tím, že poslední období roku je časem klidu, umrtvení, ticha a převládající bílé barvy, toho rubáše zahalujícího dřímající krajinu.

Oderské meandry a s nimi celá říční niva jsou po staletí svědky příchodu jara. Jednoho dne se oteplí a slunce udeří do ledového příkrovu, který svírá řeku. Ta mohutní díky přítokům, které sbírají vody jednak z Beskyd, ale především z Oderských vrchů.

Sníh padal pomalu, tiše, ale s urputnou vytrvalostí. Padal den, druhý, třetí. V noci sněžení na chvíli zesláblo, ale ráno se zvedl vítr a začala metelice; vydržela další dva dny. Úzké horské loučky se změnily v bílé závodní dráhy, na něž se zatím ani jeleni ani divočáci neodvážili.

Šoulal po loveckém chodníku kolem houštiny Na Mísečkách. Hned vedle byla rozsáhlá paseka s bujným porostem maliníku. V Jeseníkách vrcholila jelení říje, které počasí přálo. Mrazivá, ale jasná rána, ledová tříšť kolem břehů Sviního potoka, ostrý vzduch v plicích a sílící naděje, že – dnes to vyjde!

Už byli v dálce, uprostřed bílé plochy polí, pouhé černé body kráčející vstříc nažloutlým světlům vzdálené vesnice. Dva bratři – jeden vysoký, mohutný, a tu mohutnost podporoval ještě zimní kabát sahající pod kolena – druhý byl pravým opakem: nevysoká postava připomínala vedle bratrovy monumentálnosti štíhlý vrbový prut, který vyrostl v těsné blízkosti dubu.

Milá Přírodo, už tomu bude třiasedmdesát let, co jsi dovolila, abych přišel na tento svět. V té době ještě zuřila druhá světová válka a moje rodička musela prchat se mnou v kočárku před nálety bombardérů do úkrytu na břehu řeky Odry.

Setkali jsme se uprostřed lesní cesty vedoucí k loukám na Zálesí. Poznal jsem ho i po těch letech, která jsem trávil daleko od rodné dědiny. Šel svižným krokem, třebaže vlasy vykukující z pod mysliveckého klobouku byly stříbřité.

Domek stál na kraji vesnice. Hned za zahradou začínala pole, za nimiž zvlněný horizont krajiny plynule přecházel v tmavé kontury lesa. Stěna smrkových velikánů – sem tam přerušená rozsochatými dubisky – byla vlastně modrá, stejně jako obloha s vysokými mraky; krajinu osvětlovalo chladně zářící slunce, jehož paprsky se odrážely od čerstvě napadaného sněhu.