Kde jsme to jen skončili… Ach ano, v našem městečku se onehdy konala konference studentů architektury, kterým jsem musel chtě nechtě dát za pravdu, že to městečko má do krásy daleko. Už jsem se chytil…

Konala se v našem městečku onehdy konference a výstava jakýchsi studentů architektury, kteří nám řekli, kdybychom to snad sami nevěděli, jak to naše městečko je ošklivý. To je ale všude. A příčinu vidím, kromě všeho jinýho, ve dvou největších zlech dvacátýho století: v komunismu a automobilismu. Pro ty nebyly naše města stavěný.

STOJÍM RÁNO U OKNA A VYHLÍŽÍM VEN, na městečko, kde se zastavil čas, a na tomto místě jde poděkování za spolupráci s panem Hrabalem. Hledím do toho našeho údolíčka, kde se červenají střechy, to je betlém! Tu všude bydlí naši sousedi. Je pěkný podívat se z okna a ty střechy znát i jménama. Pravda, spoustu těch lidí neznáme, některý nesnášíme, ale někde se najde i pár přátel. Není podstatný, aby jich bylo až tak úplně moc.

Je tu jaro, slunko už ve svým maličkým zenitu pěkně dosvítí přes okolní střechy nám na zápraží a běží tak rychle, jak rychle se točí náš dům.

Základní „dějovou“ linku knihy Vinařský deník tvoří „dobrodružství“ pěstování vinné révy a výroby vína. Na toto téma vznikla už řada fundovaných a ryze odborných knih, Daniel Jahn k němu však přistupuje zcela jinak – s nadhledem, humorem, ironií a sebeironií sobě vlastní.

Mohlo by se zdát, že Vinařský deník nadchne spíše jen velké milovníky vína a zájemce o informace týkající se pěstování vinné révy. Tato próza psaná formou deníkových zápisů však nabízí i další zajímavá témata, a tak má ambice zaujmout i pobavit široké spektrum čtenářů.

V těžkých časech se člověk musí umět odreagovat a pobavit, aby se nezbláznil. Proto vám dnes přinášíme samé veselé a vtipné čtivo, které vám zpříjemní dlouhé a náročné chvíle.