Když jíte třešně někde venku, můžete se pustit i do střílení peckami. Pecku vyjmete, vyplivnete z úst mezi palec a ukazováček téže ruky. A potom, dokud je ještě vlhká, ji stisknete a ona vám tím tlakem vyklouzne a letí.

Když jsem měl na gymplu na Elgartce v češtině referát o nějakém literárním díle, věděli spolužáci už předem, že se mají na co těšit. Všichni ostatní, když referovali o nějaké knize a četli z ní nějakou ukázku, podali dialogy bezbarvým hlasem, jak postřelená kachna. Ne tak já. Jenže když pak například v Muzikantské Lidušce zvolala zoufalá Liduška mým hlasem „Kde je můj Toník?!“, šla celá třída jako jeden muž s hlasitých chechotem a řevem pod lavice. A to mně prosím dělali pořád.

Měl jsem jednou výstavu dřevěných obrazů v klášteře. Bylo to na jejich Den otevřených dveří a já jsem si chystal úvodní slovo. Tedy víc slov pochopitelně. A napadlo mě, že si vzpomenu na literární postavu, kterou myslím v kalendáři nenajdete. Na koho myslíte?

Motto: Pohlaví je po hlavě to nejdůležitější?

Vloni jsem hnutí Šance věnoval na podporu sošku, která se vydražila za 40 tisíc, a dřevěný obrázek vydražený za 16 tisíc. Letos jsem jim věnoval větší dřevěný obraz Dřevěná knihovna – nejlepší fejeton, tak jsem zvědavý, jak dopadnou.

Už spoustu let vyprávím lidem básně, ať nechtějí, či chtějí! Možná byste řekli, že básně v dnešní době nemohou mít úspěch, že je to věc zbytná, ale ono to tak není. Proč?

Přemýšlím o tom, jestli umělá inteligence má nějaké pohlaví. Jestli je víc ženou, nebo mužem. Jak asi reaguje?

Rozhovor s Martinem Patřičným k vydání 2. vydání Tajemství dřeva.

Čtěte dobře, leccos se vám může někdy hodit. I když o básních jen mluvíte, od první chvíle musíte cítit lidi. Mít je rádi a navázat vztah.

Tenhle příběh má dvě hlavní postavy, ženu a muže, manžely, už sedm let po svatbě.