„Pořád leje jako z konve,“ povzdychla si. „V pláštěnce a gumákách vypadám jako strašidlo. Je zima, jako kdyby nebyl konec dubna.“ Spěchala. Nesnášela déšť. „Vím, že příroda vítá zjara vláhu, ale tohle už je trochu moc.“

V březnu se k nám sluníčko nezadržitelně vrací. Příroda se probouzí. Cítíme ve vzduchu příslib nového života. Toužíme po lásce.

V únoru je ještě zima v plné síle. Přesto se daří křehkým kvítkům sněženek proniknout spoustou namrzlého sněhu, vystaví své květy na slunci. Zdánlivá křehkost vyvíjí neuvěřitelnou odvahu a energii. Síla první lásky je stejně neuvěřitelná. Pozor však na mráz, ještě nenastalo ani předjaří.

Nový rok vítáme radostně s velkými nadějemi na lepší život, který nás čeká. Nedávno jsem četla na netu prosbu – Milý roku 2017, nemusíš mi dát vůbec nic, jen mi, prosím tě, nikoho nevezmi. Přidávám se k této prosbě.

Vánoce jsou zvláštní svátky. Všichni se chceme přitulit ke svým blízkým. Potřebujeme jejich teplo, jejich lásku. Jsme citliví. Možná podvědomí ví, že zima je jedno z nejtěžších období. Hrozí nemoci. Vyčerpání. S nadějí doufáme v jaro. Existuje čím dál víc lidí, kteří milují zimní sporty. Nespěchají do tepla. Lásku však potřebuje cítit každý.

Jednoduše. Existuje pár pravidel, podle kterých je možné se orientovat.

Věnováno Květině Halberštátové. Je moc dobře, když má člověk kolem sebe pár přátel. Nezáleží na množství, ale na kvalitě lidí. Přinášejí člověku do života radost, rozptýlení, dobré nápady, pomocnou ruku, pocit jistoty, naději. V těžkých dobách nejlíp poznáme, kdo je skutečný přítel. Nemusí být vždycky jen zle. Užívejme si existenci svých blízkých i v klidu.

Věnováno Jiřímu Halberštátovi, režiséru, šéfredaktorovi, spisovateli, výbornému kamarádovi. Inspiroval mě k napsání této povídky. Děkuji za umělecké vedení i nezměrnou trpělivost při výuce psaní, všelijakých tajů, fajnovostí. Díky i jeho ženě Květině za velkou podporu. Bez nich by mnohá moje díla nebyla vydána. V nakladatelství Krigl mi vyšly první knihy. Doufám, že další ještě vyjdou. Díky Vladimíru Kriglovi i jeho rodině. Sice v pozdním věku, ale otevřely se mi zcela nové obzory díky těmto lidem.

Cestování po Praze zabere hodně času. Mnozí se mezi spoustou lidí cítí osaměle. Pokud se však umíte dívat kolem sebe, občas se i zasmějete. O jedné takové poměrně krátké cestě si můžete přečíst právě teď.

Snad každé dítě si rádo hraje. Má oblíbeného medvídka, panenku, autíčko. Časem zjistí, že si dokáže pohrávat i s dospělými. Pokud se delší dobu nic neděje, začne se nudit. Chce získat pozornost. Srdceryvně pláče. Je často těžké rozeznat, kdy brečí proto, že mu něco je, a kdy si jen tak zahrává. Maminky to poznají neomylně. Možná někde tam jsou základy herectví.