Abych pravdu řekl, nemám rád divadlo.

Dorazil jsem ho a mžoural po místnosti, kterou osvětlovala jen tančící modř televize.

Po probuzení zjišťuji, že má cela 2×2 metry je proťata obdélníkem světla, filtrovaným skrze sklo jediného okénka této strohé místnosti, kterou budu do své smrti nazývat svým domovem.

Vyděšen i povzbuzen po shlédnutí filmu JFK usedám k počítači, připraven nadatlovat a poslat americké vládě velice rozhořčený mail. Otevírám elektronickou poštu a jako snad každý napřed kontroluji složku „doručené“. Bliká tam na mě jednička.

Pohledy raněné laně, holá záda a pravý prs vytékající zpod jejího těla ve mně probouzí zapomenuté chiropraktické schopnosti.

We didn´t start the fire od Billyho Joela. Jindy se mi tahle písnička zdála jako docela milý historický song, ale teď – (od doby, co takhle špatně snáším kocoviny) – ji vnímám jako nepříjemnou konverzaci s otravným autistou.

Jsem v Plzni, je polovina října, úterý. Vážně to tu nemám rád – sotva jsem vystoupil z autobusu, hned mi několik lidí nabízí pojištění, paušál či nové vyznání.

Je to už druhá noc a já nemůžu zabrat. Když je vám sedmnáct jako mě, váš rozum se pohybuje někde v oblasti rozkroku, takže myslíte hlavně na holky, hudbu, vylomeniny, holky a všechny tyhle důležité věci.

Zmokne, napadá mě při pohledu z temného okna.