Začátkem září roku 2026 rozšířilo nakladatelství Mystery Press nabídku domácí fantasy literatury románem Přeběhlík. Jeho autor Ondřej Šmejkal vstupuje na knižní trh jako romanopisec poprvé, přesto kořeny příběhu sahají více než dvě desetiletí zpátky. Roku 2004 totiž poslal povídku Běžec do soutěže „O nejlepší fantasy“ a zvítězil. Právě z tohoto textu postupně vyrostl jeho románový debut. Do něj se více než symbolicky propsala jedna z jeho zálib – běh.

Ondřej Šmejkal vystudoval dozimetrii na FJFI ČVUT, profesně se věnuje analýze dat a mezi jeho záliby patří mimo jiné šifrovací soutěže a již zmíněný běh.

Hlavním hrdinou knihy je devětadvacetiletý Renton, veterán dlouhé války mezi Venerem a Manavgatem. Bojoval na obou stranách a žádnou z nich si příliš neidealizuje. Vlastně neidealizuje vůbec nic. Má dost zkušeností, aby věděl, že válku zpravidla nepřežívají ti největší hrdinové, ale lidé, kteří dokážou včas poznat nebezpečí, držet hlavu dole a v případě potřeby velmi rychle zmizet. Když tedy potřebuje znovu splynout s davem, nechá se naverbovat. Armáda je pro člověka, jenž nechce být viděn, téměř ideálním místem. Jenže právě s nenápadností Renton postupně začne mít problém. Autor vypráví celý příběh v první osobě a právě Rentonův pohled představuje jednu z jeho největších deviz. Hrdina je zkušený, lehce cynický a především praktický. Neuvažuje v kategoriích velkých ideálů, ale řeší dobré boty, plný žaludek, vhodné místo na spaní, kvalitu zbraně nebo vzdálenost, kterou je ještě schopen uběhnout. Když přemýšlí nad válkou, víc než geopolitika ho většinou zajímá, na které straně má větší pravděpodobnost přežít.

Díky tomu získal Přeběhlík příjemně civilní základ. Ondřej Šmejkal nepředstavuje svůj svět mnoha stránkami historie, rodokmenů a názvů dávno zaniklých říší. Informace trousí mezi rozhovory, vzpomínkami a drobnými postřehy hlavního hrdiny. Postupně tak začínáme chápat vztahy mezi Venerem a Manavgatem, jejich královskými rody, sousedními zeměmi i šlechtou, která sleduje vlastní zájmy bez ohledu na barvu praporu. Podobně střídmě pracuje autor s fantastickými prvky. Magie, alchymie a jejich praktické využití do tohoto světa nepochybně patří, přesto se kolem nich všechno netočí. Nejdříve se s nimi setkáváme téměř mimochodem, teprve postupně začnou hrát důležitější roli. Ondřej Šmejkal se přitom vyhýbá dlouhému vysvětlování pravidel. Čtenáři ukazuje spíše to, co magie dokáže, kolik stojí a proč může být stejně nebezpečná pro člověka, který ji používá, jako pro jeho protivníka.

Poněkud nezvyklé je tempo románu. První desítky stran se soustředí na vojenský výcvik, běh, každodenní život rekrutů a Rentonovy vztahy s lidmi kolem něj. Sledujeme jídlo, cestování, drobné hádky, souboje při výcviku nebo výpravy do okolí. Autor zjevně nechce armádu používat jen jako pozadí, a tak nechává svého hrdinu vojenský život skutečně žít. Zpočátku to výborně funguje při budování prostředí. Postupně se ale ukazuje, že Ondřej Šmejkal má pro drobné situace a odbočky značnou slabost. Ne každá z nich má pro samotnou dějovou linii stejnou váhu a čtenář očekávající od začátku neustálý úprk před pronásledovateli může být překvapen. Přeběhlík je v tomto ohledu trochu paradoxní kniha: její hrdina by dokázal uběhnout desítky kilometrů bez zastavení, zatímco vyprávění samotné se cestou rádo rozhlédne po krajině a občas se i posadí k ohni. Teprve přibližně po první třetině se charakter příběhu výrazněji promění. Dosavadní vojenská každodennost ustoupí cestování, pronásledování a stále naléhavější potřebě přesunout určité lidi na konkrétní místo dříve, než se k nim dostanou jejich protivníci. Z původně osobního příběhu člověka, který chce především přežít, se nenápadně stává záležitost podstatně širšího záběru. Tvůrce příběhu přitom dokáže zúročit některé zdánlivě nepodstatné informace, které si připravoval v předchozích kapitolách. Ani potom se ovšem Přeběhlík nepromění v nepřetržitou sérii soubojů. Scény s útěky, putováním a akcí střídá s klidnějšími místy. Zkoumá vztahy mezi postavami a později si také pohrává s politikou. V závěrečné části se osobní příběh stále výrazněji propojuje s válkou jako celkem a autor vytvoří prostor i pro větší vojenské střety. Román tak vlastně několikrát mění úhel pohledu, aniž by ztratil Rentona jako hlavní záchytný bod.

Právě postavy nakonec představují jeden z důvodů, proč bude ono pomalejší tempo nakonec dávat smysl. Renton začíná jako člověk, který se po letech bojování naučil k nikomu příliš nevázat. Ondřej Šmejkal však kolem něj postupně shromáždí skupinu lidí, jejichž přítomnost začne Rentonův pragmatický pohled na svět komplikovat. Nedělá to pomocí velkých proslovů nebo náhlých charakterových obratů. Častěji pracuje s drobnými gesty, rozhovory a společně prožitými situacemi.

Příjemnou roli hraje i humor. Renton jako vypravěč má talent komentovat absurdity vojenského života bez potřeby trousit hlášky za každou cenu. Často stačí krátká poznámka nebo suché konstatování. Tento způsob humoru románu sluší podstatně více než snaha modelovat z hrdiny dalšího neustále vtipkujícího akčního drsňáka.

Jakmile skutečně dojde na boj, autor vyprávění výrazně zrychlí. Souboje jsou přehledné a dávají smysl. Hrdinové se potýkají s únavou a vlastními omezeními. Meč nepředstavuje kouzelnou hůlku, jejíž mávnutí jednoduše odstraní protivníka. Záleží na postoji, rovnováze, terénu i na tom, zda člověku po předchozích několika minutách boje zbývá ještě nějaká síla. Právě bojové pasáže patří k tomu nejlépe napsanému, co Přeběhlík nabízí.

Nakladatel srovnává autorův styl se stylem Davida Gemmella a Miroslava Žambocha a rozhodně ne náhodou. Mystery Press ostatně právě tato dvě jména používá při prezentaci knihy. Gemmellovy příběhy může připomínat klasická hrdinská fantasy, v níž velké dějiny ovlivňují lidské osudy, ačkoli sami hybatelé dění se za hrdiny většinou nepovažují. Žambochovi čtenáři zase dobře znají pragmatické protagonisty, fyzicky pojatou akci a světy, kde je někdy dobrý pár bot cennější než vznešený původ.

Z českých autorů bych vedle Žambocha připomněl také Vladimíra Šlechtu a jeho Krvavé pohraničí. I Šlechta nechává své postavy žít ve fantasy světě, který funguje nejen během soubojů, ale také mezi nimi. Ze zahraničí se ke srovnání nabízí Glen Cook a jeho Černá legie, především kvůli pohledu obyčejného vojáka na konflikt, v němž se hranice mezi správnou a špatnou stranou povážlivě stírá. V jistém ohledu může Přeběhlík připomenout rovněž díla Joea Abercrombieho, Ondřej Šmejkal však zůstává podstatně blíže klasické hrdinské fantasy a není zdaleka tak cynický.

Vázaná kniha má 408 stran a její obálku ilustroval Michal Loranc. Román je rozdělen do pětadvaceti kapitol označených římskými číslicemi. Uvnitř se dále člení na kratší scény, které od sebe odděluje jednoduchý grafický motiv meče. První kapitola začíná samotným Rentonovým nástupem do armády a právě kombinace delších kapitol a krátkých vnitřních oddílů autorovi umožňuje poměrně často měnit čas, prostředí, nebo přecházet mezi současností a vzpomínkami.

Přeběhlík rozhodně nepřináší revoluci na poli hrdinské fantasy. Ostatně ani nemusí. Bere zkušeného válečníka, dlouhou nesmyslnou válku, království rozdělená mocenskými zájmy, trochu magie a dostatek oceli a skládá z nich příběh, který působí povědomě, aniž by byl pouhou kopií starších vzorů. Největší zvláštností knihy je nakonec právě její rytmus. Na čtyři sta stranách by se bezpochyby dal příběh vyprávět podstatně úsporněji. Šmejkal ovšem očividně nechce pouze posouvat Rentona od jednoho důležitého okamžiku ke druhému. Zajímá ho i všechno mezi tím – co lidé jedí, jak daleko dojdou, o čem večer rozprávějí u ohně, co je bolí a proč se jim ráno nechce vstávat. Někomu budou právě tyto drobnosti připadat jako zbytečná zátěž, jinému pomohou uvěřit, že hrdinové skutečně žijí.

Nepředstavoval bych si tedy příběh Přeběhlíka jako sprint. Mnohem více připomíná dlouhý vytrvalostní běh. Některé kilometry ubíhají rychle, jiné se táhnou a člověk začíná přemýšlet, jestli by trasa nemohla být o něco kratší. Pak ale přijde další kopec, další změna směru a nakonec zjistíte, že cesta nebyla samoúčelná a skutečně někam vedla. A že Renton, který se za celý život naučil především dobře utíkat, je možná nejzajímavější právě ve chvíli, kdy mu dochází, že před některými problémy už utéct nejde.

Ve veřejně dostupných informacích jsem zatím nenašel potvrzení, že se Přeběhlík dočká pokračování, a ani oznámení dalšího Šmejkalova románu. Bibliografie autora je zatím krátká a Mystery Press ani aktuální autorský profil žádný další titul neuvádějí. Samotný závěr knihy sice ponechává svět i některé postavy v pozici, z níž by se pokračovat dalo, ale kdo ví, zda jde o záměr, nebo jen o finální dramatické gesto.