Lucie je šťastně rozvedená a nic jí nechybí. Přesto občas zajde do jediného slušného podniku ve městě na rande s nějakým „bezvadným chlapem“, kterého jí dohodí starší sestra Klára. Starším sestrám se totiž těžko odporuje. Dalším z řady nervózních mužů v kostkovaných košilích je Miloš. Vysokoškolák a nekuřák.
„Je to zamčený,“ řekl Miloš, když potřetí marně zalomcoval bránou hřbitova. „Co teď?“
„Budeme muset přelízt zeď,“ řekla Lucie a hned se svého nápadu lekla. Co ji to zase napadlo? Dost na tom, že je s tímto mužem, kterého zná sotva pár hodin, sama v jedenáct v noci u hřbitova. Teď s ním ještě poleze přes zeď?
„Myslíš? Zdá se to docela vysoký,“ váhal Miloš.
„Musíme to obejít. Vzadu je to trošku pobořený, tam to snad půjde.“
Začalo to asi před čtrnácti dny, kdy jí starší sestra Klára už asi po stopadesáté v životě řekla, že pro ni má „bezvadnýho chlapa“. Klára patří k lidem, kterým se těžko odporuje, a když si vezmou do hlavy nějaký „projekt“, nic je nezastaví před jeho uskutečněním. To je dobrá vlastnost pro personální manažerku velké továrny (jíž také Klára koneckonců je), ale už pro nikoho dalšího. Hlavním Klářiným projektem totiž již několik let je Luciino znovuprovdání.
„Je fakt skvělej,“ přesvědčovala ji. „Vysokoškolák, nekuřák, prachy taky má.“
„Já jsem ale teď docela spokojená,“ bránila se Lucie. „Vlastně nikoho nepotřebuju. Vystačíme si s Bobinou sami.“
S tak chabou obranou si ovšem Klára dokázala snadno poradit.
„Cha, to ti tak budu věřit.“
Takže za pár dní už od toho úžasného chlapa brala telefon.
„Tady Miloš Dvořáček,“ představil se a Lucie si v duchu řekla, že s mužem s takovým jménem nemůže nikdy nic mít. Miloš Dvořáček. Co je to za jméno?
Ale pozvání na večeři neodmítla.
Když obešli roh hřbitovní zdi, uviděli kontejner na odpadky, plný starých věnců, kytic a vypálených svíček. Zeď u něj byla skutečně trochu pobořená, zdálo se, že nebude těžké se přes ni dostat. Lucie to vzala jako ideální příležitost předvést, že je naprosto samostatná a nepotřebuje ničí pomoc. Chytila se kraje kontejneru a vyšvihla se na výstupek na jeho straně. Měla v úmyslu se odtud přesunout ke zdi a pohodlně se zachytit za její horní okraj. Jenže si to nějak špatně vypočítala, noha jí podklouzla a ona se stihla zachytit jen konečky prstů, takže teď na zdi bezmocně visela a marně se snažila nohama najít jakoukoliv oporu. Omítka zdi se drolila, prsty jí pomalu klouzaly dolů. Zachránil ji Miloš. Hbitě přiskočil a zespodu se dlaněmi opřel do jejího zadku. S překvapivou silou ji pak nadzvedl, takže mohla pohodlně přehodit nohu přes horní okraj zdi. Když pak seděla bezpečně nahoře, cítila, jak se jí nahrnula krev do obličeje. Doufala, že ve světle měsíce to nebude vidět, a co nejklidnějším hlasem, kterého byla momentálně schopna, zavolala dolů: „Dobrý, teď ty!“ Podala Milošovi ruku a za pár okamžiků již kráčeli bok po boku mezi hroby, na kterých teď, po dušičkách, mihotavě svítily stovky svíček.
Pozval ji na večeři do restaurace Ve Mlýně. Ostatně kam také jinam? Byl to jediný slušný podnik ve městě a dvojice jejich věku a postavení spolu nemohla jít na diskotéku nebo do hospody U Nádraží. Decentní šero, stylový rustikální nábytek a umělé mlýnské kolo, tiše se otáčející v rohu místnosti. Oba byli poněkud nervózní, i když Lucie přeci jen o něco míň. Vždyť to dnes neabsolvovala poprvé. Kolik takových rande už jí Klára domluvila? Lucie v duchu viděla ten zástup nervozitou zpocených mužů v kostkovaných košilích, kteří už Ve Mlýně seděli proti ní. Těch kolínských, co musela čichat, těch vtipů, kterým se musela smát. Dokonce i manželé jejích kamarádek si mysleli, že bude vděčná za trochu pozornosti. „Hanka odjela na sluzebku. Budu doma sam pres noc, nechces se stavit?“ napsal jí kdysi esemesku jeden takový. Odpověděla mu, že na podobné věci nemá chuť ani žaludek a že jí to přijde trochu nechutné. „OK,“ odepsal on.
Ale neměla by je všechny házet do jednoho pytle. Někteří byli celkem fajn, sama neví, proč to nikdy nevyšlo. Například dnes večer s Milošem to nebylo špatné. Byl úplně jiný než většina mužů, se kterými večeřela před ním. Nevychloubal se svým autem, nemluvil o svém platu ani nenadával na cikány. Pomalu už přestávala věřit, že někdo takový ještě žije.
„Tady to je,“ řekl Miloš a zastavil.
Rodina Dvořáčkova, přečetla si na náhrobní desce. A je to tady, pomyslela si. Můj milý mě představuje svým rodičům. To to teda vzal hopem. Nahlas ale neřekla nic.
Miloš vyndal z kapsy dvě svíčky, položil je na žulovou desku a pak se otočil k ní.
„Máš sirky?“
No jo, nekuřák, uvědomila si Lucie a podala mu krabičku. První sirku zlomil, druhou a třetí mu sfoukl vítr. Sklonila se k němu a dlaněmi udělala zástěnu. Když se svíčky konečně rozhořely, přiklopil je opatrně krytem z umělé hmoty. Pak se oba postavili a chvíli mlčeli. Podle letopočtů na náhrobku si spočítala, že Milošovi rodiče zemřeli relativně mladí. Nejdřív otec a půl roku po něm matka.
„Jací byli?“ zeptala se.
„Hodní. Táta byl horník. Byl s tím trochu protivnej, zvlášť když už byl v důchodu. Já jsem horník, kdo je víc? Nahustili to do něj, až do smrti volil komunisty. Pořád nás tahal na nějaký výlety. V zimě jsme jezdili lyžovat do Tater a každý léto jsme byli u moře. Bulharsko, Jugoslávie, i na Rujáně jsme byli. Táta si na tom zakládal. V dole vydělával dost a byl tam jeden z mála, kterej nepil. Takže jsme na to měli.“
„A máma?“
„Dělala v Textilaně. A šila i doma. První kalhoty v obchodě jsem si koupil až na střední a nosil jsem je jen na intru, domů bych se v nich neodvážil. Měla nás ráda, nechápu, jak s tátou mohla vydržet. No a vidíš, když pak umřel, prolezlej všema těma nemocema, co dole nadejchal, nevydržela to ani půl roku. Umřela normálně žalem. My s bráchou jsme už byli pryč, byla doma sama…“
„Jak dlouho spolu žili?“
„Rodiče? Skoro čtyřicet let.“
„To je nějaká zlatá svatba, ne?“
„Ne, zlatá je až po padesáti letech. Čtyřicet let, to je rubínová.“
„Nějak se v tom vyznáš.“
„Hm.“
Večeře nakonec probíhala docela příjemně, tu a tam si uvědomila, že se skutečně baví. To bylo ovšem jen do chvíle, než si všimla, že o dva stoly dál sedí Marie Urbanová, kolegyně z práce, a upřeně je pozoruje. Zakázala si dívat se tím směrem, ale stejně cítila její upřený pohled a trochu jí to kazilo náladu. Připomínka jejího všedního života ji vrátila do reality víc, než jí bylo milé. Ihned si uvědomila, že zítra v práci bude muset vysvětlovat, s kým to dnes večeřela, jak se seznámili a jaké to bylo. Bude podrobena vyčerpávajícímu výslechu, a protože její v podstatě nudné odpovědi nebudou kolegyním stačit, budou si vymýšlet různé nesmysly, kterým pak ona, Lucie, bude muset čelit. Ve městě, ve kterém žije, si dospělá rozvedená žena nemůže vyjít večer s mužem, aniž by se pak za to nemusela svému okolí zodpovídat.
Od chvíle, kdy Urbanku zaregistrovala, proto už dokázala přemýšlet jen o tom, jak co nejrychleji zmizet. Jenže kam? Odejít domů se jí ještě nechtělo, na kino bylo pozdě a diskotéka nepřicházela v úvahu. Proto hned zareagovala, když se Miloš zmínil, jak jej mrzí, že se na Dušičky ani nestačil zastavit u hrobu rodičů.
„Tak tam sjedeme teď!“ vyhrkla dřív, než si to stačila pořádně promyslet.
„Teď?“ podivil se Miloš. „V deset večer?“
„No jasně! Já jsem se taky nestihla zastavit u mámina hrobu. Kdo ví, kdy se tam zase dostaneme? A navíc – aspoň máme jistotu, že tam nebudou lidi.“
„Tak jo,“ usmál se Miloš. „Svíčky mám v autě.“
Ani nedopili víno, které měli na stole. Zaplatili (každý za sebe, na tom trvala) a za pět minut už byli venku.
Teď tedy kráčí nočním hřbitovem po boku muže, jehož vůni teprve poznává, a přemýšlí, jestli to byl dobrý nápad. V té tmě, po tom všem, co dnes večer prožila, a lehce omámená vínem, najednou zjistila, že zabloudila. Zoufale se snaží nedat to na sobě znát, ale všechny cestičky mezi hroby jí připadají stejné, obvyklé orientační body vypadají v noci úplně jinak a ona má strach, co si o tom Miloš pomyslí. Že nemůže najít hrob své matky. Kromě toho si náhle uvědomila, že od chvíle, kdy se tak rozpovídal o svých rodičích, je pro změnu hodně zamlklý, patrně lituje, že se jí svěřil se svými vzpomínkami. Zamrzelo ji to.
Konečně spatřila siluetu známé pumpy. Od ní je to tři uličky dozadu a pak třetí hrob vpravo.
Zapálila svíčku, kterou jí Miloš podal, a zadívala se na podobenku matky v oválném rámečku na náhrobku.
Tak to vidíš, mami, oslovila jí v duchu. Vždycky jsi říkala, že se nevdám, a tady mě máš. Zvládla jsem nejenom to, dokonce jsem už i rozvedená. A víš co? Vlastně se teď, ve čtyřiceti letech, když je manžel bezpečně daleko a oba synové na internátě, cítím poprvé v životě skutečně svobodná. Poprvé si můžu dělat doopravdy, co chci.
„A co teda děláš?“ uslyšela hlas své matky. „Lezeš s cizím chlapem o půlnoci přes zeď hřbitova?“
„Nech si to!“
„Cože?“ zeptal se Miloš a Lucie si uvědomila, že poslední větu řekla nahlas.
„Promiň, nějak jsem se zamyslela. Půjdeme?“
Bez dalších slov se otočili zpět. Jak tak mlčky kráčeli vedle sebe, uvědomila si Lucie, že je opět čeká zdolávání zdi. No co, řekla si v duchu, nějak už to zvládnem.
Petr Hugo Šlik
Autor píše především literaturu pro děti a mládež (Tajemství jeskyně pokladů, Olinka a kouzelná truhla, Útulek záhad), ale i pro starší (Neplavec) a pokročilé (Tržiště). Napsal volné pokračování Foglarovy Chaty v Jezerní kotlině, které pod názvem Zkáza Jezerní kotliny vydalo v roce 2022 nakladatelství Albatros.
Pracuje jako zeměměřič a ve volném čase hraje v kapelách Neúspěšný atlet (bicí) a Hugo a já (kytara, zpěv).
Komentáře
Zatím žádné komentáře. Buďte první!
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit.
Přihlásit se