Šest let po svém prvním vydání se na knižní pulty vracejí Kriminalistické otazníky Ondřeje Krotila. Nakladatelství XYZ, součást Albatros Media, tentokrát titul nabízí jako druhé, doplněné vydání a už samotná nová předmluva ukazuje, že autor svůj někdejší zájem o neobjasněné či přinejmenším podivně objasněné případy rozhodně neopustil. Jak sám připomíná, podobné pátrání není otázkou několika večerů a pár kliknutí v internetovém prohlížeči. Za jednotlivými kapitolami stojí měsíce a někdy i roky hledání archivních dokumentů, pamětníků, svědectví, odborných konzultací a v neposlední řadě i návštěv míst, kde se probírané události skutečně odehrály.

Ondřej Krotil je novinář, spisovatel a scenárista a Kriminalistické otazníky nejsou jeho jediným literárním počinem. Z oblasti true crime můžeme připomenout především knihu Zabiju tě pro pár stovek, věnovanou životu a zločinům Ivana Roubala. Poněkud jinou tvář autora představuje divadelní komedie Tajemství ztraceného IQ a audiokniha Kult bílého jelena. Už tento výčet napovídá, že Ondřej Krotil není autorem svázaným jediným žánrem. V jeho případě se ale jako poměrně výrazný společný jmenovatel ukazuje zájem o lidi, jejich motivace a souvislosti skryté pod povrchem na první pohled jednoduchého příběhu.

A přesně takové jsou i Kriminalistické otazníky. Vlastně si nejsem úplně jistý, zda je správné řadit je do stejné kategorie jako například sérii Skutečné zločiny na Plzeňsku Františka Müllera nebo Skutečné zločiny po česku Miloše Vaněčka a Radka Galaše. Jistě, všechny zmíněné knihy pracují s reálnými trestnými činy a historickými vyšetřovacími materiály. Jenže zatímco Müller coby někdejší kriminalista nabízí především pohled člověka, který se vyšetřování osobně účastnil, a Vaněček s Galašem jdou převážně po přesné dokumentaci jednotlivých kauz, Ondřeje Krotila nejvíce přitahují právě bílá místa. Tam, kde jiný autor případ uzavře, protože tak učinil vyšetřovací spis, se Krotil často teprve začíná rozhlížet. Blízko má v tomto směru třeba k práci Jaroslava V. Mareše a dalším autorům zabývajícím se záhadami československé kriminalistiky a moderních dějin. Ani ti si nekladou za cíl předložit další přehled známých vražd. Podstatnější otázka zní: máme skutečně jistotu, že víme, co se stalo?

Druhé vydání nabízí jedenáct rozsáhlých kapitol a při pohledu do obsahu by se mohlo zdát, že před sebou máme běžnou sbírku vzájemně nesouvisejících kriminalistických záhad. Zdání ale klame. Jednou z nejzajímavějších vlastností celé knihy je totiž skutečnost, jak často se jednotlivé příběhy začnou navzájem dotýkat. Jména, místa, vozidla nebo bezpečnostní struktury, které jsme potkali před desítkami stran, se náhle znovu vynoří v úplně jiném vyšetřování. Z jednotlivých otazníků tak postupně vzniká poměrně složitá síť.

Hned první kapitola „Komu vadil páter Sobek?“ nás přenese do nelehkých let po komunistickém převratu. Katolický duchovní Ludvík Sobek se dostává do hledáčku nové moci a jeho život začne výrazně ovlivňovat střet církve s komunistickým aparátem. Ondřej Krotil se vrací k okolnostem Sobkova zatčení, kádrovým materiálům, podivným událostem na faře i samotnému konci páterova života. Právě zde je dobře patrná autorova metoda: nejprve shromáždit dostupné verze, následně je postavit proti sobě a zkoušet, která z nich přežije konfrontaci s ostatními známými fakty.

„Vražda (?) sociálního pracovníka“ nás posune do roku 1967 a k osobě Charlese Jordana, významného představitele židovské organizace JOINT, který přijel do Prahy a jehož pobyt skončil tragicky. Zprvu poměrně přímočarý příběh se rychle komplikuje. Do hry vstupuje hotel Esplanade, pohyb jeho zaměstnanců i hostů, poněkud problematické svědecké výpovědi, činnost Státní bezpečnosti a několik možných vysvětlení. Sebevražda, nehoda, nebo vražda? Právě onen otazník v názvu kapitoly je pro celý text docela příznačný. Krotil sice nabízí vlastní úvahy, ale poslední slovo nechává na čtenáři.

Třetí kapitola „Pod lampou tma“ už otevírá první z výrazněji propojených bloků. Zabývá se sérií výbuchů z druhé poloviny osmdesátých let, které zasáhly několik míst tehdejšího Československa. České Budějovice, Plzeň, Pelhřimov nebo Ústí nad Labem na první pohled nemusí mít mnoho společného. Když se však začnou porovnávat použité výbušniny, časovací mechanismy, svědecká pozorování a některá podezřelá vozidla, počet shod narůstá. A co je ještě zajímavější, některé stopy směřují k prostředí, které bychom v obyčejném příběhu neznámého atentátníka možná vůbec nehledali.

Na všechno zmíněné bezprostředně navazuje „Smrt čeká ve skalách“, jedna z nejsilnějších kapitol celé knihy. Trojice mladých lidí se v roce 1987 vydala do oblasti Hřenska a jejich příběh skončil tragicky. Tehdejší vyšetřování postupně pracovalo s určitým vysvětlením smrti, jenže Ondřej Krotil krok za krokem upozorňuje na věci, které vzbuzují pochybnosti. Stav nalezených ostatků, osobní věci, meteorologické podmínky, časové údaje, způsob vedení původního vyšetřování… Jednotlivě lze leckterou nesrovnalost možná odbýt. Když se však začnou vršit, původní jistota se vytrácí. A navíc se znovu objevují některé motivy a osoby z předchozí kapitoly.

Následující „Stopařky – nejzvláštnější případ“ pak celý tento blok ještě rozšiřují. Lenka a Ilona v létě roku 1988 vyrazily na prázdninovou cestu a zmizely. Autor se pouští do rekonstrukce jejich možného pohybu po republice. Problém představuje množství svědectví, která se vzájemně doplňují, rozcházejí nebo úplně vylučují. Svědci dívky viděli na různých místech, v různých dnech a za různých okolností. Autor z jednotlivých výpovědí skládá možné trasy a postupně odděluje alespoň trochu pravděpodobné od téměř nemožného. A když nás cesta opět dovede směrem k Tiským stěnám a k Hřensku, vazba na předchozí kapitoly získává zřetelnější rysy.

Přitom se ale Ondřej Krotil nesnaží předstírat, že má v ruce jeden obří případ, který právě geniálně rozluštil. Sám připouští, že spojení může být náhodné. Jenže současně ukazuje, že některé shody jsou natolik podivné, že je nelze jednoduše přejít. Čtenář přirozeně pocítí nutkání listovat zpátky a kontrolovat, kde už určité jméno, automobil nebo lokalitu viděl.

Pak přichází nejznámější záhada celého svazku – „Vraždy Jana Masaryka“. Krotil se nezastavuje jen u notoricky známého rána 10. března 1948 a těla ministra nalezeného pod okny Černínského paláce. Nejprve rekonstruuje poslední Masarykovy dny, jeho psychický stav, schůzky, návštěvy i události v samotném paláci. Pak přicházejí výsledky pitvy, stav bytu, poloha těla, okno koupelny a množství svědectví, jejichž spolehlivost se pohybuje od pravděpodobné až po přinejmenším problematickou. Právě tato kapitola působí v září 2026 téměř znepokojivě aktuálně. V době vzniku této recenze byly totiž ostatky Jana Masaryka po téměř osmdesáti letech exhumovány za účelem dalšího odborného zkoumání okolností jeho smrti. Sotva bychom mohli najít lepší doklad toho, že některé kriminalistické otazníky skutečně rozluštění odolávají. Moderní metody samozřejmě nemusí přinést definitivní odpověď, ale fakt, že se ke smrti ministra znovu vrací policie i odborníci, dodává Krotilově textu v druhém vydání úplně nový rozměr.

Masarykem ovšem příběh zdaleka nekončí. Těsně na něj navazuje „Kdo zastřelil Augustina Schramma?“. Jméno tohoto někdejšího partyzána, komunistického funkcionáře a člověka pohybujícího se v bezpečnostním prostředí se totiž v souvislosti s Masarykovou smrtí objevuje opakovaně. Jen několik týdnů po ministrově smrti byl Schramm sám zastřelen. Autor tentokrát porovnává okolnosti jeho vraždy, svědecké výpovědi, balistické údaje i postup tehdejšího vyšetřování. A opět naráží na několik míst, která se s jednoduchým oficiálním příběhem poněkud obtížně slučují.

Ještě zajímavější je, že Schrammova smrt se okamžitě rozlévá do další kapitoly „Zjizvená minulost“. V jejím centru stojí především Miloslav Choc a Josef Vávra-Stařík. Ocitáme se v poválečném světě partyzánů, emigrace, převaděčských skupin, bezpečnostních služeb a nastupujících politických procesů, kde bývá mimořádně obtížné určit, která výpověď zachycuje skutečnost a která už vznikla pod tlakem vyšetřovatelů, politické objednávky nebo snahy zachránit si vlastní život. Tady je snad ze všech částí knihy nejlépe vidět, jak nebezpečné může být interpretovat staré protokoly bez znalosti prostředí, v němž vznikaly.

Kapitola „Oprátky pražského jara“ nás posouvá o dvě desetiletí dál. Uvolnění v průběhu roku 1968 znamenalo mimo jiné možnost znovu se vrátit k některým případům a praktikám padesátých let. A tím se dostáváme i k lidem, kteří o nich nejspíš věděli víc, než bylo zdrávo. Ústřední postavou této kapitoly se stává Bedřich Pokorný, někdejší vysoce postavený bezpečnostní činitel. Jeho smrt byla uzavřena jako sebevražda, jenže stejně jako v předchozích případech začne Ondřej Krotil nacházet drobnosti, které do vynuceně hladkého vysvětlení příliš nezapadají. Stav těla, okolí místa nálezu, osobní věci, časové údaje a svědecké výpovědi postupně vytvářejí další z řady nepříjemných otazníků.

Velmi podobný pocit vyvolává i kapitola „JUDr. Josef Břešťanský“. Další smrt z roku 1968, další případ oficiálně uzavřený poměrně jednoznačným způsobem a další soubor okolností, které onu jednoznačnost postupně narušují. Ondřej Krotil se znovu soustředí na nálezovou situaci, zdravotnické podklady, chování dotyčného před smrtí i svědectví lidí, kteří jej mohli spatřit v posledních hodinách. Znovu se přitom potvrzuje, že u starého případu někdy není největším problémem nedostatek informací, ale naopak jejich množství a vzájemná neslučitelnost.

Závěrečná „Přísně tajná nehoda pod horou Tábor“ nás konečně odvádí od vražd k události poněkud jiného typu. V roce 1947 havarovalo nedaleko Lomnice nad Popelkou dopravní letadlo. Na první pohled tragickou leteckou nehodu způsobily nepříznivé podmínky a navigační chyba. Ondřej Krotil však zjišťuje, že kolem letu existuje překvapivé množství nejasností. Zajímá jej plánovaná trasa, okolnosti pádu, cestující, náklad i zprávy, které se v dobových pramenech objevují jen útržkovitě. Výsledkem je trochu jiný druh záhady než v předchozích kapitolách, ale metoda zůstává stejná: neprohlašovat neověřené informace za skutečnost, pouze si všimnout, že vysvětlení nemusí být tak jednoduché, jak se na první pohled zdá.

Právě strukturu celé knihy považuji za výrazně povedenou. První případy fungují víceméně samostatně, následně ale vzniknou dva výrazné propojené bloky. Výbuchy, Hřensko a zmizelé stopařky se začnou vzájemně prolínat prostřednictvím míst, osob a možného bezpečnostního pozadí. Ještě silnější provázanost nacházíme u Jana Masaryka, Augustina Schramma, Miloslava Choce, Josefa Vávry-Staříka a událostí vrcholících v šedesátých letech. Neznamená to samozřejmě, že všechny případy mají společného pachatele nebo že autor dokazuje existenci nějaké gigantické konspirace. To by bylo příliš jednoduché. Naznačuje však, jak úzký mohl být okruh lidí pohybujících se kolem bezpečnostních struktur, politických procesů a zpravodajského prostředí a jak snadno se jeden dávný případ může otřít o jiný.

Tato provázanost zároveň odlišuje Kriminalistické otazníky od většiny podobně koncipovaných knih na našem trhu. Skutečné zločiny na Plzeňsku nebo Skutečné zločiny po česku fungují spíš jako sbírky samostatných kauz. Otevřeme kapitolu, projdeme jedním případem a přesuneme se k dalšímu. U Ondřeje Krotila se vyplatí pamatovat si, co jsme četli před padesáti stranami. Některá informace totiž dostane skutečný význam až ve chvíli, kdy se objeví znovu.

K autorovu stylu mám však poněkud ambivalentní vztah. Ondřej Krotil píše čtivě a evidentně se nebojí vstoupit do textu osobně. Přiznává, kde tápe, co jej zarazilo, koho kontaktoval nebo jak na něj konkrétní zjištění působí. To je sympatické a k investigativně pojaté literatuře se podobný přístup hodí. Problém vidím spíš v určité stylistické nevyváženosti. Text někdy působí velice civilně, až lidově, jako by nám autor celý případ vyprávěl někde u čaje, kávy, případně u piva. O pár odstavců dál však přejde k téměř striktně úřednímu jazyku. Částečně je to samozřejmě nevyhnutelné. Autor pracuje s dobovými dokumenty, pitevními zprávami, znaleckými posudky a vyšetřovacími spisy, jejichž jazyk jednoduše nelze bezeztrátově převést do lehké konverzační češtiny. Jenže podobné kolísání podle mě najdeme i v čistě autorských pasážích. Výsledkem je text, který někde plyne téměř jako detektivka a jinde výrazně zpomalí kvůli množství jmen, časových údajů a úředních formulací. Já osobně bych uvítal o něco větší stylistické sjednocení. Na druhou stranu je třeba přiznat, že právě určitá neučesanost dodává knize charakter badatelského zápisníku. Člověk má pocit, že společně s autorem skutečně otevírá další složku a zkouší pochopit, co v ní vlastně našel.

Silnou stránkou je skutečnost, že Ondřej Krotil zpravidla automaticky nepředkládá vlastní úvahu jako pravdu. Hypotéz nabízí hodně a některé jsou opravdu odvážné, ale obvykle vedle nich zazní i informace, které jim odporují. Občas bych možná uvítal ještě výraznější grafické či stylistické oddělení doloženého faktu od autorovy interpretace, protože při plynulém čtení může hranice mezi nimi poněkud splývat. U podobné knihy je přitom právě tato hranice mimořádně důležitá.

Samostatnou zmínku si zaslouží obrazová část. Uprostřed knihy najdeme šestnáctistránkovou obrazovou přílohu, která rozhodně nepůsobí jen jako dekorace. Obsahuje portréty aktérů, fotografie míst, dobový tisk, snímky škod po výbuších, použité časovací mechanismy, materiály spojené s pátráním po zmizelých stopařkách, fotografie Černínského paláce i dokumentaci letecké nehody. Některé fotografie jsou ovšem opravdu hodně syrové. Objevují se těla zemřelých i lidské ostatky a citlivější čtenář by s tím měl předem počítat. Obrazový materiál rozhodně nepůsobí samoúčelně. Často totiž umožňuje pochopit přesně to, o čem autor v textu pochybuje – polohu předmětů, charakter místa, stav ostatků nebo prostorové vztahy. Obrazová příloha tak tvoří skutečnou součást argumentace, nikoli jen atraktivní vložku v textu.

Za pozornost stojí také závěrečný seznam použité literatury, archivních materiálů a odborníků, s nimiž autor jednotlivé případy konzultoval. Právě ten je důležitým připomenutím, že knihu tvoří výrazně víc práce než pouhé poskládání několika populárních internetových teorií. Krotil se obrací na odborníky z toxikologie, meteorologie, letectví či dalších oborů a kde měl možnost hypotézu ověřit odbornou cestou, tam se o to snažil.

Kriminalistické otazníky tedy nejsou klasickou true crime knihou o pachatelích a jejich obětech. Vlastně ani nejde o publikaci, která by nám slibovala vyřešit nevyřešené. Mnohem přesnější by bylo označit ji za knihu o pochybnostech, o situacích, v nichž oficiální verze možná platí, ale dostupné podklady nám nedovolují se s ní smířit. A právě v tom podle mě spočívá její největší síla. Ondřej Krotil netvrdí, že přepisuje dějiny. Nutí nás však znovu se podívat na události, které už někdo dávno označil za vysvětlené. Občas zjistíme, že původní závěr nejspíš obstojí. Jindy zůstane v hlavě nepříjemný červík pochybnosti.

Případ Jana Masaryka nám právě v těchto dnech navíc připomíná, že ani sedm desítek let starý spis nemusí být definitivně uzavřený. Nové metody mohou prověřit to, co tehdejší kriminalistika prověřit neuměla, a další generace se může ptát na věci, na které se jejich předchůdci ptát nechtěli nebo nesměli.

Nevím, zda někdy dostaneme odpovědi na všechny otázky, které Ondřej Krotil ve své knize pokládá. Možná na většinu z nich ne. Jenže to rozhodně není důvod přestat je klást. Spíš právě naopak.