V polovině července 2026 rozšířilo vydavatelství OneHotBook svoji nabídku zvukových podob knih Terryho Pratchetta o audioknihu Obléknu si půlnoc (I Shall Wear Midnight, 2010, česky prvně 2011). Podle překladu Jana Kantůrka ji stejně jako předchozí tři příběhy Toničky Bolavé načetla Tereza Dočkalová. Oficiálně se jedná o čtvrtý díl Toniččiny řady a současně osmatřicátou knihu cyklu Úžasná Zeměplocha.

S Toničkou Bolavou jsme se ve zvukové podobě naposledy potkali na sklonku roku 2025 v Zimodějovi (Wintersmith, 2006, česky prvně 2007). Tehdy jí bylo třináct let a poněkud nešťastně se zalíbila samotnému zosobnění zimy. Ještě předtím jsme ji sledovali jako jedenáctiletou učednici v Klobouku s oblohou (A Hat Full of Sky, 2004, česky prvně 2005) a úplně poprvé jako devítileté děvče ve Svobodným národě (The Wee Free Men, 2003, česky prvně 2004). Jak už jsem se u předchozích dílů několikrát zmínil, právě tato větev Úžasné Zeměplochy ze všech ostatních podle mého soudu nejvýrazněji inklinuje k filozofickým otázkám.

Toničce je již šestnáct let a nějaké období bezstarostného čarodějnického dospívání rozhodně neprožívá. Roli učednice vyměnila za úděl skutečné čarodějky se vším, co k tomu patří. Což v Pratchettově světě neznamená žádné mávání kouzelnou hůlkou. Čarodějka funguje jako porodní bába, zdravotnice, sociální pracovnice, psycholog, pohřební služba, prostředník ve sporech a často poslední člověk, který zůstane tam, odkud se všichni ostatní raději vytratili. V tomto ohledu se titul Obléknu si půlnoc velmi výrazně vzdaluje představě literatury určené především mládeži. Terry Pratchett se prakticky od prvních stránek nijak zvlášť nesnaží své publikum šetřit. Setkáme se s domácím násilím, smrtí, lidskou bezohledností, předsudky, osamělostí i s jednoduchou skutečností, že konat správnou věc vůbec nemusí znamenat sklidit za ni vděk. Tonička dávno není malá holka, která s pánví v ruce zachraňuje bratra před královnou elfů. Stává se člověkem, od něhož okolí automaticky očekává, že bude vědět, co dělat. A nikdo se příliš nestará o to, zda to skutečně ví.

Po smrti starého barona Chumfurttama je třeba najít jeho syna Rolanda, kterého Tonička v minulosti doslova vyrvala ze spárů královny víl. Roland se právě zdržuje v Ankh-Morporku a jeho osobní život mezitím nabral směr, jenž mladou čarodějku nutí přehodnotit některé vlastní představy o budoucnosti. Mezi obyvateli Křídy současně začíná klíčit cosi mnohem nepříjemnějšího. Nedůvěra vůči čarodějkám, podezíravost a nenávist, které se šíří skoro jako infekce. Jejich zosobněním se stává Úskočný muž. Označit jej pouze za hlavního záporného hrdinu by ale podle mého soudu bylo příliš jednoduché. Terry Pratchett z něj vytvořil spíše koncentrát něčeho, co už mezi lidmi dávno existuje. Využívá strachu z odlišnosti, potřeby za každou cenu ukázat na viníka, ochoty přidat se k davu a nenávisti vůči někomu, komu vlastně pořádně nerozumíme. Úskočný muž nemusí všechny tyto pocity a vlastnosti probouzet. Stačí mu najít místa, kde už existují, a jen jim na povrch pomoci.

Právě proto na mě Obléknu si půlnoc působí možná jako nejtemnější z dosavadních příběhů Toničky Bolavé. Na rozdíl od Zimoděje nebo zlojroje z Klobouku s oblohou totiž tentokrát Tonička nezápolí jen s nadpřirozeným protivníkem. Nepřítelem se jí stává obyčejná lidská schopnost nechat se strhnout strachem a zapomenout přitom na všechno dobré, co pro lidi až dosud udělala.

Nerad bych se teď dopustil chyby a začal každou pochmurnější stránku pozdní Pratchettovy tvorby automaticky vysvětlovat jeho nemocí. U Obléknu si půlnoc se ale souvislost jasně nabízí. Autor veřejně oznámil diagnózu vzácné formy Alzheimerovy choroby už na konci roku 2007. Kniha vznikala v následujících letech a vyšla v roce 2010, tedy právě v období, kdy Terry Pratchett stále otevřeněji přemýšlel a veřejně hovořil o lidské smrtelnosti, nemoci i právu rozhodovat o vlastním konci. Ve stejném roce přednesl svoji známou přednášku věnovanou smrti a umírání. Dokonce ani spojení s osobním životem nemusíme hledat pouze mezi řádky. Jeden z motivů umírání v Obléknu si půlnoc podle dobového rozhovoru vychází z Pratchettovy vlastní zkušenosti s posledním obdobím života jeho otce. Proto mám stále silnější pocit, že právě Toniččina linie představovala prostor, kam Pratchett ukládal některé ze svých nejvážnějších obav. Zatímco Městská hlídka mu umožňovala mluvit o fungování společnosti, právu, politice a předsudcích a čarodějky o lidské povaze a moci, Tonička mu dovolila ptát se, jak má člověk správně žít, když ví, že nedokáže napravit všechno. A také jak přijmout skutečnost, že jednoho dne jednoduše nebude.

To ovšem neznamená, že by Obléknu si půlnoc ztratilo punc klasického Pratchetta. Nac Mac Fíglové spolehlivě zajistí, aby se ani ta nejpochmurnější atmosféra neusadila ve čtenářích na dlouho. Životní filozofie a představa o způsobech řešení problémů se u těchto v podstatě také víl i nadále skládá především z boje, alkoholu a dalších činností, jejichž pořadí lze podle momentální potřeby libovolně měnit. Humor stále působí jako důležitá ingredience příběhu – funguje jako protiváha k temným stránkám reality. Přesně taková, jakou člověk potřebuje, když se začne mluvit o smrti, násilí nebo nenávisti.

Zajímavé může být i začlenění příběhu do zbytku Úžasné Zeměplochy. Toniččiny knihy byly sice původně stavěny trochu stranou jako příběhy určené mladším čtenářům, ve skutečnosti ale představují přímé pokračování klasické čarodějnické linie. Bábi Zlopočasná, Stařenka Oggová a další známé čarodějky nevystupují pouze jako pouhé hostující celebrity. Tonička postupně přebírá jejich zkušenosti a současně ukazuje, kam se může zeměplošské čarodějnictví s další generací posunout.

Kniha Obléknu si půlnoc propojení jednotlivých proudů ještě zesiluje. Část děje nás zavede do Ankh-Morporku, kde se objeví i postavy spojené s Městskou hlídkou. Krátce se připomene Smrtě a mnohem zajímavější je návrat jedné postavy z úplných počátků Zeměplochy – Eskariny Smithové z Čaroprávnosti (Equal Rites, 1987, česky prvně 1995). Ta se na dlouhá léta ze série prakticky vytratila, aby se právě zde znovu objevila. Obléknu si půlnoc se tak stává docela pozoruhodným uzlem, který propojuje Toničku, staré čarodějky, Městskou hlídku i jednu z vůbec nejstarších větví celé série. A právě to podle mě definitivně boří představu, že Tonička Bolavá stojí někde bokem ve zvláštní dětské Zeměploše. Nestojí. Její příběhy jsou integrální součástí stejného světa, a postupně se dokonce stávají jedním z míst, kde Pratchett jednotlivé části svého jednačtyřicetisvazkového organismu spojuje dohromady.

Hledat k Toniččině pentalogii skutečně srovnatelnou tvorbu není jednoduché. Nejblíže má asi k cyklu Zeměmoří Ursuly K. Le Guinové a možná i k jejímu pozdějšímu románu Tehanu. Nikoliv zápletkou, ale spíš přístupem. Také Le Guinová postupně přesunula pozornost od velkých kouzel a hrdinských gest k péči o druhé, odpovědnosti, násilí, otázce skutečné podoby moci a k tomu, co znamená správně žít. V obou případech fantastický svět slouží především jako nástroj k hovoru o věcech zcela reálných. O něco vzdálenější paralelu lze najít v Jeho temných esencích Philipa Pullmana. Také tam sledujeme dospívající hrdinku, zatímco dobrodružná fantasy postupně otevírá otázky svobody, odpovědnosti, smrti, víry a lidského poznání. Pullman ale pracuje mnohem rozmáchleji a metafyzičtěji, zatímco Terry Pratchett dokáže zásadní filozofickou otázku schovat i do pouhé návštěvy nemocného souseda, porodu nebo hrnku čaje.

V české fantastice mě přesvědčivý protějšek nenapadá. Jednotlivé prvky bychom samozřejmě vystopovali u mnoha autorů, ale spojení dospívající čarodějky, groteskního humoru, každodenní péče o komunitu, společenské satiry a stále výraznějšího filozofického rozměru je natolik specifické, že by jakékoli konkrétní domácí srovnání působilo spíše násilně.

Samostatnou kapitolu představuje samozřejmě zvukové zpracování knihy Obléknu si půlnoc. Tereza Dočkalová se k Toničce Bolavé vrací již počtvrté a právě kontinuita jednoho hlasu má v této minisérii zvláštní význam. Posluchač s ní totiž Toničku sleduje od devítiletého děvčete až k šestnáctileté mladé ženě, která už dávno není pouze nadanou učednicí. Díky tomu jednotlivé audioknihy nepůsobí jako čtyři izolované dramatizace, ale jako jeden dlouhý příběh dospívání. Tereza Dočkalová si přitom stále zachovává to, co jsem oceňoval už v Klobouku s oblohou a Zimodějovi: schopnost oddělit jednotlivé postavy intonací, rytmem a způsobem řeči, aniž by výsledkem byla přehnaná hlasová estráda. U Nac Mac Fíglů může použít komediálním projev, zatímco vážnější části vyžadují podstatně větší střídmost. A právě Obléknu si půlnoc podle mého soudu nejlépe ukazuje, proč bylo dobrým rozhodnutím ponechat celou Toniččinu sérii jediné interpretce. Tereza Dočkalová už nemusí postavy představovat. Ona je zná – a posluchač je zná s ní.

Také rozsah nahrávky ukazuje, že se Toniččiny příběhy postupně rozrostly. Obléknu si půlnoc nabízí 14 hodin a 11 minut čistého poslechu, rozděleného do devětatřiceti zvukových stop. Srovnání s papírovou podobou je tentokrát trochu zajímavější, protože záleží na tom, kterou vezmeme do ruky. První české vydání Talpressu z roku 2011 mělo 439 stran, zatímco letošní limitovaná vázaná edice je díky jiné sazbě vměstnána na 336 stran. Zhruba čtyři stovky stran textu se tedy ve zvukové podobě proměnily ve více než čtrnáct hodin, což už představuje docela slušnou porci poslechu. Fyzická audiokniha je rozložena do dvou kompaktních disků ve formátu MP3. OneHotBook tak po předchozích jednocédéčkových dílech muselo s rostoucím rozsahem sáhnout po dvojici médií. Uložena jsou ve skládaném papírovém obalu, typickém pro vydavatelství a jeho zeměplošskou řadu. Z praktického hlediska nejde o žádný převrat, ale právě jednotné fyzické provedení audioknih na polici působí jako skutečná série, nikoli jako náhodně shromážděná kolekce titulů.

Obléknu si půlnoc je podle mého soudu zatím nejdospělejším příběhem Toničky Bolavé. Ne proto, že by Terry Pratchett opustil humor nebo fantastiku. Stále tu máme modré Fígly, čarodějky, kouzla a svět stojící na zádech čtyř slonů putujících vesmírem na krunýři obrovské želvy. Jenom už není tak snadné přehlédnout, o čem všem se pod tou veselou slupkou vlastně mluví. O strachu. O nenávisti. O odpovědnosti. O smrti. O tom, že pomáhat druhým někdy znamená udělat něco, za co se díků nedočkáme. A také o tom, že dospívání možná nespočívá v tom naučit se všechno zvládnout, ale přijmout skutečnost, že všechno zvládnout nelze – a přesto udělat to, co je třeba.

Pokud bude OneHotBook v Toniččině linii pokračovat, zbývá už jediná kniha – Pastýřská koruna (The Shepherd’s Crown, 2015, česky 2017), pátý příběh Toničky Bolavé a zároveň jednačtyřicátý a úplně poslední svazek Úžasné Zeměplochy. Terry Pratchett jej dokončoval v závěrečném období svého života a kniha vyšla až po jeho smrti. V tuto chvíli jsem nenašel potvrzení, že by OneHotBook její zvukovou podobu už oficiálně oznámilo. Doufejme, že se jí dočkáme. Protože jestli Obléknu si půlnoc ukazuje, jak dospívá Tonička Bolavá, Pastýřská koruna bude znamenat něco mnohem těžšího. Definitivní loučení.