Na samém sklonu června 2026 rozšířilo nakladatelství Gnóm! svou nabídku o další práci současného amerického autora Briana Evensona. Poslední dny (Last Days, 2009) přeložil Jakub Němeček, jenž je zároveň podepsán pod celkovým knižním designem. Kniha vyšla jako první české vydání v omezeném nákladu pouhých šesti set výtisků a svými dvěma sty sedmdesáti dvěma stranami je proti předchozímu Bratrstvu zmrzačených už docela „macek“. V katalogu Gnóm!u nese označení xe-03 a stejně jako předchozí díl stojí mimo standardní pojmenované edice nakladatelství. Současně však jde o druhý svazek takzvané Klineovy trilogie.

S Brianem Evensonem se na českých pultech díky Gnóm!u, sice malému, ale rozhodně významnému nakladatelství, nesetkáváme poprvé. Už v roce 2019 jsme se zastavili u dvojtitul Doupě / Zhroucení koně (The Warren, 2016 / A Collapse of Horses, 2016). V roce 2023 přibyla povídková sbírka Píseň, kterou se objasňuje svět (Song for the Unraveling of the World, 2019). Pro naši dnešní recenzi je ale nejdůležitější publikace z roku 2025, v níž jsme se poprvé setkali s vyšetřovatelem Klinem v Bratrstvu zmrzačených (The Brotherhood of Mutilation, 2003). Z původně převážně povídkového seznamování tak mají čeští čtenáři možnost udělat si trochu pestřejší obrázek o Evensonově tvorbě.

A právě tady stojí za to udělat malou bibliografickou odbočku. Zatímco české vydání nabízí Bratrstvo zmrzačených a Poslední dny jako dva samostatné svazky, historie originálu je o něco složitější. Bratrstvo zmrzačených původně vyšlo roku 2003 v nákladu pouhých tří set patnácti kusů. Evenson však téměř okamžitě uvažoval o pokračování. Oba texty pak nakladatelství Underland Press roku 2009 spojilo do jednoho svazku pod názvem Last Days. Česká edice vlastně znovu zdůrazňuje jejich původní samostatnost, což se vzhledem k rozdílnému tempu a charakteru obou částí ukazuje jako šťastné řešení. Ostatně právě redakční poznámka v závěru knihy zajímavě popisuje, jak se původní drobná novela postupně dostala do rukou lidí, kteří její další existenci napomohli.

Připomeňme, že když jsme detektiva Klinea minule opouštěli, rozhodně nebyl v nejlepší fyzické ani psychické kondici. Střet s Bratrstvem zmrzačených, jehož členové měří blízkost k Bohu množstvím dobrovolně odstraněných částí vlastního těla, by asi poznamenal každého. U Klinea je výraz „poznamenal“ navíc třeba chápat opravdu doslova. A jak ukazuje už začátek nové knihy, autor nehodlá svému hrdinovi dopřát ani trochu zaslouženého odpočinku. Tentokrát mi ale celé Klineovo dobrodružství připadá výrazně srozumitelnější než v Bratrstvu zmrzačených. Tam čtenář společně s hrdinou většinu času tápal v podivné hierarchii, pravidlech a motivech uzavřené sekty, jejíž fungování jako by se zdravému rozumu záměrně vzpíralo. V Posledních dnech už podobu tohoto světa známe. Evenson proto nemusí věnovat tolik času jeho představování a může Klinea rovnou vyslat řešit další problém.

A že by jedna skupina fanatiků snad mohla stačit? Ale kdepak. Do hry vstupuje další odnož, jež se od Bratrstva v lecčems liší. Na první pohled dokonce může působit poněkud lidštěji. Tedy pokud přehlédnete drobnost, že všichni její členové používají stejné jméno Pavel. Jenže jak už historie mnohokrát ukázala, odštěpení jedné náboženské skupiny od jiné ještě automaticky neznamená, že se nově vzniklé společenství vydá cestou tolerance, zdravého rozumu a všeobjímající lásky. Právě vztah obou skupin považuji za jeden z nejzajímavějších prvků knihy. Zatímco členové Bratrstva postupně odstraňují vlastní tělo a svoji duchovní hodnotu poměřují tím, co z nich nezbylo, tedy o kolik částí těla už přišli, Pavlové zase do jisté míry odhazují vlastní individualitu. Už sjednocení pod jediným jménem působí jako docela výmluvný symbol. Jedni se snaží dojít k pravdě ubíráním těla, druzí ubíráním osobnosti. A někde mezi nimi stojí Kline, jenž by se nejraději nestal součástí žádné jejich filozofie.

Evenson si přitom se jménem Pavel pohrává až do důsledků. Dokonce i závěrečné poděkování je zaplněno Pavly nejrůznějšího druhu, takže motiv, který v samotném příběhu postupně získává stále znepokojivější význam, na okamžik přechází až do černého humoru. Ostatně humor – samozřejmě hodně suchý a většinou tak černý, jak to jen jde – je v Posledních dnech přítomen podstatně výrazněji, než by mohl námět plný amputací, vražd a náboženského fanatismu naznačovat.

V předchozí recenzi jsem Bratrstvo zmrzačených označil za horor nejhrubšího realistického zrna. S odstupem bych jeho žánrové zařazení ještě trochu upřesnil. Celá Klineova série stojí někde na pomezí hardboiled noiru, body hororu, absurdní grotesky a weird fiction. Detektiv tu sice je, stejně jako zločiny, pistole nebo drsné dialogy, ale klasickou detektivku bychom čekali marně. První díl se ještě relativně pevně držel noirového modelu vyšetřovatele vtaženého proti své vůli do prostředí, jehož pravidla musí postupně rozkrývat. Že noir nebyl jen dodatečně přilepenou nálepkou, potvrzuje také závěrečná redakční poznámka. Ta mezi Evensonovy tehdejší inspirační zdroje řadí Fredericka Browna, Dana Marlowea, Davida Goodise a Richarda Starka. Autor tedy při psaní vycházel právě z drsné americké kriminální tradice. Zároveň se tu dozvídáme i kuriózní inspirační pozadí druhého dílu: významnou roli sehrál obraz One Story Singer norského malíře Odda Nerdruma a také skutečnost, že Paul Wittgenstein, bratr filozofa Ludwiga Wittgensteina, byl jednorukým pianistou. Náhle začne dávat smysl nejen množství Pavlů, ale také hudební motivy vstupující do druhé poloviny knihy.

Poslední dny se proti prvnímu dílu posunuly víc směrem k akčnímu thrilleru. Přibývá pohybu, přestřelek i násilných střetů a Kline začíná místy připomínat hrdinu hodně černé pulpové detektivky. Evenson přitom neopouští tělesnou hrůzu ani groteskně převrácenou religiozitu, jen je tentokrát vsadil do mnohem svižnějšího děje. Právě proto se mi druhý díl četl snadněji. Zatímco Bratrstvo člověka často nutilo zastavit se a přemýšlet, co se vlastně právě děje a proč, Poslední dny mají mnohem zřetelnější tah kupředu.

Tomu ostatně odpovídá i samotná struktura knihy. Příběh má dvě části, z nichž každá obsahuje pět římsky číslovaných kapitol. Celkem tedy dostáváme deset kapitol, ale především vyprávění velmi zřetelně rozdělené na dvě větší etapy. První prakticky bezprostředně navazuje na předchozí dobrodružství, druhá pak mění prostředí, rozšiřuje sektářskou mytologii a otevírá pro čtenáře nový svět Pavlů. Rozdělení není jen typografické – obě části mají skutečně trochu jinou atmosféru a jiný druh energie.

Výraznou pozornost si zaslouží i grafická úprava svazku. Gnóm! zachoval čtvercový kapesní formát předchozího dílu, takže obě knihy už na první pohled tvoří dvojici. Zatímco Bratrstvo zmrzačených mělo sto sedmdesát šest stran, tentokrát se stejný základ nafoukl až na již zmíněných dvě stě sedmdesát dva. Přesto zůstává publikace příjemně kompaktní a osobitá, což je u produkce Gnóm!u v podstatě tradice. Přebal pracuje s tlumeným šedomodrým podkladem, proti němuž ostře vystupují růžové kresby a bílé písmo. Na titulní straně se objevuje dům obklopený motivy lidských pozůstatků, zadní stranu zdobí růžově nakreslené koncertní křídlo. Už samotná obálka tak poměrně nenápadně propojuje amputace prvního příběhu s hudebními motivy druhého. Uvnitř růžová mizí a nastupují jednoduché černobílé kresby Amálie a Jasmíny Němečkových. Nejde přitom o klasické ilustrace konkrétních scén, spíše o výběr předmětů a symbolů – pahýly, lékařské nástroje, pistole, telefon, kontejner, piano, tužky nebo benzínový stojan. Jednotlivé kapitoly díky nim dostávají vlastní vizuální značku, aniž by obrázky čtenáři dopředu vyzrazovaly děj.

Zajímavě je řešeno také samotné oddělení obou částí. První otevírá temná plocha s motivem amputované končetiny, druhou podobně temná stránka s drobnou bílou kresbou. V knize, kde tolik záleží na tom, co z člověka zbývá a co mu naopak schází, funguje podobně redukovaná grafika dobře. Také samotné kapitoly začínají téměř plakátově koncipovanými celostránkovými kresbami.

Hledat k Evensonovi literární příbuzné není úplně jednoduché. V jeho podivném spojení strohosti, násilí, absurdity a filozofování se samozřejmě nabízejí Franz Kafka a Samuel Beckett. V kriminální rovině stojí za připomenutí již zmínění američtí noiristé a k modernějšímu propojení noiru s hororem má blízko například Laird Barron, další autor, jehož českému publiku výraznou měrou představil právě Gnóm! Kuriózní srovnání nabízí i Adam Nevill. Ten roku 2012 vydal rovněž román nazvaný Last Days, rovněž postavený kolem nebezpečné náboženské sekty. Tím ale podobnost víceméně končí. Nevill staví na pozvolném budování nadpřirozené hrůzy kolem dokumentaristy pátrajícího v minulosti kultu, zatímco Evenson spoléhá na absurditu, body horor, lakonický humor a stále výraznější akci. Spíše než konkurenti jsou tak obě knihy zajímavým příkladem toho, jak naprosto odlišně lze stejné téma uchopit.

V české literatuře bych přímý protějšek hledal těžko a nerad bych jej vyráběl násilím. Některé jednotlivé ingredience však známé jsou. Štěpán Kopřiva umí v Asfaltu podobně bezostyšně spojovat extrémní násilí, rychlou akci a hodně černý humor, zatímco jeho Rychlopalba pracuje s drsnou kriminální polohou. Miloš Urban zase v Sedmikostelí mísí detektivní pátrání s existenciálním hororem, náboženskou symbolikou a znepokojivým světem s vlastní logikou. Ani jeden ale není českým Evensonem. Takového autora podle mého soudu zatím nemáme. I když, co třeba Jiří Kulhánek?

A když už mluvíme o tom, kdo u nás Evensona vlastně představuje, zásluhu Jakuba Němečka a nakladatelství Gnóm! nelze odbýt jednou větou. Před jejich vstupem na scénu znal český čtenář Evensona především z licenční tvorby. Teprve Gnóm! systematicky zpřístupňuje onu svébytnější část jeho práce – od povídek přes novely až po Klineova dobrodružství. A nejde jen o něj. Stejným způsobem se v katalogu nakladatelství objevili Laird Barron, Philip Fracassi nebo Nathan Ballingrud. Nejsou to náhodně vybraná hororová jména, ale docela zřetelně budovaný průřez současnou angloamerickou temnou fantastikou.

U Posledních dnů je navíc role nakladatele a překladatele viditelnější ještě o něco výrazněji. Česká verze nejen znovu odděluje dvě původně samostatné Klineovy novely, ale doplňuje je o materiál, který jejich genezi vysvětluje. Po autorově poděkování následuje dvoustránková Redakční poznámka, jež dokončuje doprovodný text z prvního dílu a skládá dohromady historii vzniku pokračování i následného společného amerického vydání. Dozvíme se z ní mimo jiné, proč se v příběhu objevují právě Pavlové, odkud se vzaly některé hudební motivy a jakou cestou se z původního třísetpatnáctikusového vydání stala kniha, která si nakonec našla mnohem širší publikum. A pak přichází více než dvacetistránkový text spisovatele Petera Strauba nazvaný „Co děláte, kam jdete, kdo jste?“. Zajímavé je, že původně šlo o předmluvu k americkému vydání z roku 2009. Protože však Straub při svém rozboru prozrazuje z děje podstatně více, než by měl člověk vědět před samotnou četbou, rozhodl se Gnóm! po dohodě s Brianem Evensonem přesunout text až za příběh. A udělal dobře. Jako doslov funguje Straubova esej mnohem lépe: vrací se k otázce Klineovy identity, významu zmrzačení i k tomu, nakolik se člověk po mezní zkušenosti může ještě považovat za tutéž osobu. Překlad tohoto textu připadl Táně Terberové. Straubův doslov tak vlastně potvrzuje, že pod nánosem krve, ustřelených končetin, pistolí a přepjatého sektářství se pořád ukrývá téma typické pro značnou část Evensonovy tvorby: nejistota člověka ohledně vlastní identity a reality, kterou kolem sebe považuje za samozřejmou. Právě v tomto směru mají Poslední dny mnohem blíž k povídkám z Písně, kterou se objasňuje svět nebo Zhroucení koně, než by se při pohledu na čistě akční kostru příběhu mohlo zdát.

Pokud pro mě bylo Bratrstvo zmrzačených především fascinujícím a současně dost vyčerpávajícím výletem mezi vyznavače filozofie, jejíž pochopení bolí snad už samo o sobě, Poslední dny mi nabídly přístupnější pokračování. Ne proto, že by Evenson polevil v bizarnosti. Naopak, jak už víme, přihodil další sektu a původní nápad rozvinul způsobem, který bych rozhodně neoznačil za normálnější. Jen tentokrát lépe chápu, kam se společně s Klineem pohybuji, a autor mě žene kupředu rychlostí, při níž není tolik času přemýšlet, jestli tohle všechno může někdo myslet vážně. A možná je dobře, že nemáme příliš času nad tím uvažovat. Protože pokud člověk stráví dost dlouho mezi lidmi, kteří považují vlastní zmrzačení nebo ztrátu osobnosti za cestu k vyššímu poznání, mohl by nakonec začít jejich argumentům rozumět. A to už mi připadá podstatně děsivější než všechny Evensonovy amputace dohromady.

Kline navíc ještě nekončí. Závěrečná redakční poznámka potvrzuje, že po šestnácti letech Brian Evenson k oběma novelám připsal třetí část Fantomová ruka (Phantom Limb, 2025). Její děj má chronologicky navazovat přesně tam, kde Poslední dny končí, a Gnóm! už výslovně slibuje také české vydání ve stejném formátu a obdobné grafické úpravě. Z čtvercových Klineových knih tak postupně vzniká skutečný malý nakladatelský komplet. A vzhledem k tomu, co Evenson svému nešťastnému vyšetřovateli provedl během prvních dvou svazků, se skoro bojím domýšlet, kolik z Klineova zmrzačeného těla vůbec zbude.