Jedním z květnových titulů nakladatelství Universum (člen Euromedia Group) se stala kniha Příběhy z pitevny s podtitulem Soudní lékař a bestsellerová autorka české krimi v otevřeném rozhovoru. Pod publikací jsou podepsáni soudní lékař Pavel Toupalík a spisovatelka Kristýna Trpková. Jde o vázanou knihu o sto šedesáti stranách, vydanou v roce 2026 v prvním vydání.

Kristýna Trpková se během několika posledních let stala jednou z výrazných autorek domácí detektivní literatury. Čtenáři si ji nejspíš spojí především s detektivní trilogií Stvůra (2021), Vesnice (2022) a Vetřelec (2023), ale také se samostatnými tituly typu Rozsudek smrti (2021), Někdo z nás (2024), Šmírák (2025) či Temné břehy (2026). Za Stvůru získala Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivku roku 2021, což je u debutu úspěch rozhodně nezanedbatelný. Pavel Toupalík stojí na opačné straně knižního spektra. Není autorem detektivních zápletek, ale člověkem, jenž se po většinu profesního života pohybuje v realitě, z níž detektivky často čerpají. Působí jako primář Ústavu soudního lékařství a toxikologie VFN v Praze, má za sebou více než tři desetiletí praxe a rovněž odborné publikace, mimo jiné práce věnované soudnělékařské diagnostice náhlé smrti či poranění centrálního nervového systému.

Už z tohoto spojení je zřejmé, že Příběhy z pitevny nestojí na zcela běžném půdorysu. Nejde o detektivku. Nejde ani o memoáry v klasickém slova smyslu. A vlastně nejde ani o „příběhy“ v podobě, jakou slibuje název. Přesnější by bylo říci, že se jedná o dlouhý, tematicky členěný rozhovor. Příběhy v něm samozřejmě jsou, ale nejsou vyprávěny jako samostatné povídky nebo uzavřené kriminální črty. Vynořují se z odpovědí Pavla Toupalíka. Někdy jako krátká vzpomínka, jindy jako konkrétní případ, na němž lze vysvětlit odborný postup, lékařský termín nebo omyl, který se v médiích či beletrii opakuje tak dlouho, až jej člověk už dávno začal považovat za realitu.

To je ostatně první věc, kterou by měl potenciální čtenář vědět. Pokud sáhne po knize s očekáváním sbírky mrazivých historek, krvavých kuriozit a dramaticky pointovaných případů z pitevního sálu, může být zaskočen. Ne snad proto, že by se mu podobných motivů vůbec nedostalo. Dostane. Jen nejsou hlavním tématem knihy. Příběhy z pitevny chtějí především vysvětlovat. A to je na nich podle mého názoru nejcennější.

Vnitřní struktura publikace staví na rozhovoru. Kristýna Trpková klade otázky nejen jako autorka krimi, ale především jako zvídavý laik, který zná běžné čtenářské a divácké představy o soudním lékařství a zkouší je konfrontovat se skutečností. Pavel Toupalík odpovídá věcně, srozumitelně a bez potřeby ohromovat. Jednotlivé tematické bloky se týkají jeho profesní dráhy, druhů pitev, práce soudního znalce, spolupráce s policií, přítomnosti vyšetřovatelů při soudních pitvách, znaleckých posudků, soudních procesů, sebevražd, vražd, násilí na dětech i rozdílů mezi realitou a tím, co nám tak rády předkládají filmové a seriálové kriminálky. Každá kapitola je uvedena výrazným citátem a komentovanou černobílou fotografií, což knize dodává jednotný vizuální rytmus a zároveň ji příjemně člení.

Právě pasáže věnované terminologii patří k nejsilnějším částem knihy. Možná to zní na první pohled suchopárně, ale opak je pravdou. Čtenář se dozví, jaký je rozdíl mezi pitvou anatomickou, patologicko-anatomickou, zdravotní a soudní. Uvědomí si, proč patolog není totéž co soudní lékař. Pochopí, kdy se nařizuje zdravotní pitva, kdy soudní pitva a proč o některých věcech nemůže rozhodovat rodina zemřelého podle vlastního přání. Stejně tak kniha vysvětluje rozdíl mezi škrcením a rdoušením, roli toxikologie, význam vitálních reakcí, účel identifikace nebo to, proč se i zdánlivě jednoznačný případ může po pitvě jevit ve zcela jiném světle.

Tady se Příběhy z pitevny dostávají dál od laciného true crime a blíž k popularizační literatuře v dobrém slova smyslu. Nevnucují čtenáři odbornou přednášku, ale nechávají jej postupně zjišťovat, kolik samozřejmostí vlastně samozřejmých není. Když v detektivním seriálu přijde na místo činu „patolog“ a během několika minut vyřeší půl případu, působí to efektně. Když Pavel Toupalík vysvětlí, jak podobný proces vypadá doopravdy, efekt se sice ztratí, ale nahradí jej něco mnohem zajímavějšího: respekt k přesnosti, trpělivosti a odpovědnosti.

Velice dobře funguje i dynamika mezi oběma aktéry rozhovoru. Kristýna Trpková se neptá způsobem, který by měl odborníka jen směrovat k předem připraveným odpovědím. Využívá vlastní zkušenost s kriminálním žánrem a opakovaně se vrací k tomu, co čtenáři a diváci vídají ve fikci. Tím vlastně kniha získává ještě jednu rovinu. Neoslovuje jen fanoušky true crime nebo čtenáře medicínských zajímavostí, ale i ty, kdo rádi detektivky čtou, či dokonce píší. Pro ně může být užitečnou korekturou. Ne stylem „takhle se to dělat nesmí“, ale spíš „pozor, ono je to celé trochu složitější“.

Pavel Toupalík přitom nepůsobí jako člověk, který by se chtěl před čtenářem stylizovat do role hrdiny temného zákulisí. Mluví věcně, místy s černým humorem, ale zároveň s patrnou hranicí, za niž nejde. Je-li potřeba popsat brutalitu některých případů, text to udělá. Neuhýbá. Současně se ale nesnaží vytěžit z utrpení obětí senzaci. V tom je kniha až překvapivě zdrženlivá. Tedy alespoň vzhledem k názvu, který by mohl lákat na mnohem bulvárnější zážitek. Místo samoúčelného mrazení přichází často spíš tiché konstatování. Člověk si uvědomí, že za každým odborným termínem, pitevním nálezem a znaleckým závěrem stojí konkrétní lidský osud.

Za zmínku stojí i krátké případové vsuvky, jimiž jsou některé části prokládány. Mají podobu stručně převyprávěných kauz, na nichž se následně ukazuje význam soudnělékařské práce. Ne všechny jsou stejně silné a ne všechny zůstávají v paměti stejnou měrou, ale dohromady plní svoji funkci dobře. Připomínají, že soudní lékařství není izolovaná práce někde za dveřmi pitevny, nýbrž součást širšího řetězce. Na jeho začátku bývá nález těla, na konci může stát soudní rozhodnutí. A mezi tím existuje mnoho detailů, které laik snadno přehlédne, zatímco pro vyšetřování mohou být rozhodující.

Má kniha slabší místa? Ano, byť nejde o nic zásadního. Rozhovorová forma je čtivá, ale občas s sebou nese jistou roztříštěnost. Některá témata by snesla hlubší rozvedení, jiná se naopak objeví vícekrát. Závěr také nepůsobí jako výrazná tečka, spíš jako okamžik, kdy rozhovor jednoduše dospěl ke konci. A znovu se vrátím k názvu: Příběhy z pitevny mohou část publika nalákat na trochu něco jiného, než co kniha skutečně nabízí. Kdo čeká souvislé dramatické vyprávění jednotlivých případů, tomu může připadat, že nedostal, v co doufal. V rukách mu zůstal „jen“ rozhovor. Jenže právě ono „jen“ je v tomto případě nutné brát s velkou rezervou. Protože informací, poučení, ale i svého druhu černého humoru tu najdeme víc než dost.

Osobně jsem měl z knihy velmi dobrý dojem. Její hlavní síla leží v ochotě pojmenovat věci přesně. V trpělivém vysvětlování. V bourání představ, které jsme si o práci soudních lékařů poskládali z detektivek, televizních kriminálek a všeobecně sdílených omylů. A také v tom, že i přes místy velmi temný obsah zůstává kniha především poučná, nikoli samoúčelně drastická.

Pokud tedy hledáte lehce morbidní sbírku historek, nejspíš budete překvapeni. Pokud vás ale zajímá, jak vypadá zákulisí profese, která v krimi příbězích často stojí jen pár kroků od vyřešení zločinu, zatímco ve skutečnosti pracuje pomaleji, přesněji a mnohem méně efektně, pak byste Příběhy z pitevny minout neměli. Někdy totiž hlavní vzrušení nepřináší samotný zločin. Obvykle je mnohem zajímavější sledovat, jak opatrně, věcně a bez diváckých efektů se z mrtvého těla skládá poslední a zásadní svědectví.