Kniha se zabývá proměnou vnímání historického času a zobrazování minulosti na přelomu 18. a 19. století. Ptá se, k čemu je nám dějepisectví a jak se proměnil způsob situování se naší společnosti v dějinách. Jak se vyvíjel způsob zachycování minulosti v dějepisectví, literatuře či na divadle? Odpověď na tyto otázky nachází v pěti zásadních inovacích historického myšlení, které přispěly ke zrození moderní společnosti. Jde o představu o kontinuální kumulaci vědění související s růstem knižních trhů, vyprávěcí přístup k historické zkušenosti ovlivněný historickými romány a dramaty, filozofii dějin jako sekularizovaný teleologický rámec historického myšlení, objevení moderního pojetí kultury coby prostředku popisu společnosti a narativizaci kolektivních identit.

Objevení dějin

Dějepisectví, fikce a historický čas na přelomu 18. a 19. století
Autor: Václav Smyčka

Počet stran: 560
Vazba: vázaný blok
Formát: 165×218 mm
ISBN: 978-80-200-3211-9
Doporučená cena: 695 Kč

Knihu Objevení dějin vydalo nakladatelství Academia.

 

Ukázka z knihy

I když impulzy k narativizaci lidské zkušenosti vycházely z dynamiky distribuce vědění a organizace komunikace o minulosti projevující se potřebami knižního trhu, docházelo k paralelnímu vývoji také v teoretických reflexích dobového dějepisectví. Tento přechod od chronologického pořádku osvícenských topologií k dynamizované organizaci vědění, příznačné pro dějepisectví pozdního osvícenství, názorně odráží řada teoretických textů věnovaných dějepisectví, které vznikaly povětšinou v rámci univerzitní výuky na domácích univerzitách.

Domácí teoretické texty o dějepisectví z 60. a 70. let 18. století rozlišovaly zpravidla dva způsoby organizace historické látky, a sice „chronologický“, jak jsme jej popsali již v minulých kapitolách, a „přirozený“, tedy takový, který staví „souvislosti událostí“ nad jejich chronologický pořádek. Kancléř univerzity v Brně Karl Tauber z Taubenfurtu ve svém úvodu do dějepisectví z roku 1771 hovořil o dvojím „poutu“ dějin:
„Poutem času je takový pořádek, podle něhož následují věci po sobě; přirozeným poutem je naproti tomu pořádek, podle něhož věci vyplývají ze sebe a sjednocují se k určitému cíli, první pouto nás provádí řadami let, to druhé vytváří řetězce příčin a následků, prostředků a úmyslů.“ (str. 222)

***

V průběhu poslední čtvrtiny 18. století došlo tedy také na úrovni teoretické reflexe dějepisectví k téže delegitimizaci chronologického přístupu jako v historiografické praxi, ba co víc, tato delegitimizace zde probíhala sice se zpožděním, avšak o to radikálnějším způsobem, který odpovídá paradigmatické proměně disciplinární matrice. Klíčovou roli v této proměně disciplinární matrice sehrál pojem „pragmatičnosti“ dějin.

Pojem „pragmatických dějin“ (pragmatische Geschichte) prodělal v 18. století dlouhý vývoj. V první polovině století a často i později znamenal tento přívlastek to, že historik nejen informuje, ale současně i hodnotí a vytváří si úsudek. Podle Nicolaie Hieronyma Gundlinga „musí být historie pragmatická“ proto, aby se čtenář dozvěděl, zda „[událost, dokument či kniha,] jež se udály [či byly napsány], byly honestum či utile“. Historik vzdělanosti v zájmu pokroku věd tedy nejen inventarizuje dosavadní poznání, ale pokud to ekonomie díla dovolí, současně rozlišuje knihy a poznatky na dobré a špatné. Z toho důvodu také Karl Heinrich Seibt a jiní zdůrazňují, že historické vědy nepatří pouze mezi vědy založené na paměti (Gedächtniswissenschaften), ale současně vyžadují i úsudek (Urteilskraft). Tomuto významu pragmatických dějin odpovídá raně osvícenské paradigma „morálních dějin“, tedy takových, kde stále v podtextu trvá eschatologický rozměr morálního a nenorálního chování, které je v posledku možné vztáhnout k soudu na konci dějin. (Str. 225–226)

Pokračujte v ukázce.

 

O autorovi

Mgr. Václav Smyčka, Ph.D. et Ph.D., (1988) vystudoval české dějiny a germanistiku na Filozofické fakultě UK. Působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Zabývá se českou a českoněmeckou literaturou, historickou imaginací a dějinami vědění.

Zdroj informací: Kosmas

Nakladatelství Academia vzniklo v roce 1953 původně jako nakladatelství Československé Akademie věd. Název Academia nese od roku 1966. Academia vydává původní vědecké monografie a práce českých vědců, díla klasiků vědy, překlady zahraničních autorů, populárně naučnou literaturu, literaturu faktu, encyklopedie, slovníky, jazykové učebnice, příručky a vysokoškolské učebnice, ale také kvalitní českou i překladovou beletrii. V nakladatelství dále vychází populárně naučný časopis Živa. Tradiční cílovou skupinu produkce nakladatelství Academia tvoří vysokoškolští studenti, pedagogové a odborná veřejnost. V posledních letech také stoupá počet laických zájemců o populárně naučnou a uměleckou literaturu. Všechny publikace jsou proslulé profesionálním zpracováním – pečlivou redakční přípravou a kvalitní grafickou a tiskovou podobou. Splňují tak požadavky všech náročných zákazníků.