V únoru 2017 vydalo nakladatelství Pasparta knihu Romana Peška Jak se blázní v době blahobytu aneb Okno do duše psychoterapeuta. Knihu ilustroval Miroslav Barták.

Roman Pešek je zkušený český psychoterapeut. V současnosti zastává funkci vedoucího Terapeutického a sociálně rehabilitačního střediska Národního ústavu pro autismus v Praze. Jeho hlavní specializací jsou dospělé osoby i děti s aspergerovým syndromem. Jako knižní autor je činný od roku 2012, kdy vydal publikaci Integrace dětí s aspergerovým syndromem a vysokofunkčním autismem do vzdělávacího procesu. O rok později mu vyšly knihy Kognitivně-behaviorální terapie v praxi a Kyslíková maska pro rodiče dětí s Aspergerovým syndromem. Rok 2014 přinesl vydání svazku Co často zajímá rodiče a učitele dětí s AS. Po roční přestávce pak navázal v roce 2016 knihou Syndrom vyhoření – Jak se prací a pomáháním druhým nezničit.

Útlá publikace Jak se blázní v době blahobytu aneb Okno do duše psychoterapeuta je sbírkou příspěvků různého ražení. Najdeme v ní tedy mnoho témat: od zcela odborně pojatých úvah, přes ironické pohledy na život, až k příběhům klientů i zcela osobním zpovědím. Knihu uvádí předmluva MUDr. Petra Možného, předsedy České společnosti kognitivně behaviorální terapie. Následuje krátký úvod vysvětlující autorovu motivaci a poděkování klíčovým osobám. S výjimkou závěrečného přehledu použité a doporučené literatury a zdrojů je pak brožura o osmdesáti osmi stranách rozčleněna do dvaceti jedna kapitol. Text doplňuje deset celostránkových ilustrací Miroslava Bartáka. Stěžejními místy jsou  například komentáře k rozšířeným představám populace o všemocnosti a vševědoucnosti psychoterapeutů, příklady obecně přijímaných stereotypů, případně sonda do nejrozšířenějších příčin, pro něž lidé psychoterapeuty vyhledávají (nebo se jim naopak vyhýbají). Nechybí ani pár kapitol o vlivu rodičů na děti a naopak příklady alibistického svalování chyb na starší generaci. Důležitou kapitolou je samozřejmě i ta věnující se medikaci a opět rozšířeným mýtům a představám. Jakýmsi vyvrcholením knihy je několik kapitol zaměřených na problematiku návykových látek, alkohol nevyjímaje. Za naprostý unikát považuji já sám autorovu zcela otevřenou rozpravu o osobních zkušenostech s mnoha druhy drog a využití těchto poznatků ve vlastní terapeutické praxi. Přirozeným závěrem celé sbírky je  kapitola s názvem „Závěr aneb byl tu zrod, je tu skon, nač ten zmatek, nač ten shon“. Očekávatelně jde o rozpravu na téma smrti a různých přístupů k ní. A opět se příznačně jedná o jeden z nejdelších příspěvků v celé publikaci.

Z jazykové a stylistické stránky projevu je patrná autorova přednostní orientace na odbornou literaturu. Zatímco některé kapitoly jsou do jisté míry čtivé a blízké neformálnímu projevu, u mnohých se jedná o směsici učebnicového a ryze profesního přístupu. Z tohoto pohledu se mi celá publikace jeví poněkud nevyvážená. Na druhou stranu se tak pravděpodobně stává přístupná širšímu spektru čtenářů – od odborníků až po nepoučenou populaci.

Určitá demystifikace profese psychoterapeuta je určitě dobrý nápad. Nakolik úspěšně byl Romanem Peškem proveden, je asi na posouzení každého z čtenářů. Já sám bych dal přednost většímu zastoupení příběhů z praxe před odbornými rozpravami a profesí zatíženými výrazy. Přesto však vnímám tuto knihu jako prospěšnou – přinejmenším staví velkou část z populární filmové a seriálové fikce na pevnou zem. Ukazuje, že jde o práci, jež vyžaduje mnoho zkušeností, neustálé studium a hlavně schopnost empatie. Připomíná, že i psychoterapeut je hlavně člověk, nikoli všemocný čaroděj ať už v té kladné, nebo záporné formě. A že i psychoterapeut by možná někdy sám potřeboval některého z kolegů, aby se zbavil napětí absorbovaného prací pro druhé.