Lidí jako Henrik Pettersson běhá nejen ve Švédsku, ale po celém světě hodně. Flákači, drobní kriminálníci, příživníci. Henrik přezdívaný HP se od nich přesto v něčem liší. Zapletl se do zvláštního a na první pohled podezřelého systému přezdívaného jednoduše Hra.

Vše začalo docela nevinně. Henrikovi se po noci strávené s dívkou na jedno použití dostává do ruky podivný telefon. Nenese žádnou značku, displej zná jeho jméno a nabízí mu zapojení se do Hry. A protože Henrikovi kocovinou zamlžená mysl ještě zcela nefunguje, klikne na zelené tlačítko. Řada protizákonných úkolů hraničících s anarchií startuje. Jejich obtížnost, a také náležitá finanční odměna za úspěšné splnění, plynule narůstá. O to více ale Henrika celá Hra baví a nevědomky jí úplně propadá.

A propadá jí i čtenář. Anders de la Motte příběh spřádá velice umně a zručně. Nechce se ani věřit, že jde o autorovu prvotinu. Děj svižně odsýpá a člověk nemá chuť přestat. Touží jen po tom ponořit se do knihy a absolutně ji hltat. Spisovatel tím pádem ani nemusí příliš obhajovat Henrikovu motivaci. Je totiž stejná jako ta čtenářova. Ten, i když si uvědomuje, že chování hlavního hrdiny překračuje všechny meze spořádané společnosti, mu vše toleruje. Spíše má tendenci s ním sympatizovat a zamilovat si jej.

Henrikova osobnost totiž vyzařuje zvláštní kouzlo. Ne nadarmo se přece říká, že lotři táhnou nejvíce. Kromě sklonů k drobné kriminalitě dokáže zaujmout i jistou inteligencí a svérázným humorem. Neustále trousí vtipné hlášky, převážně v angličtině. To by některým mohlo přijít otravné, obzvlášť když se tyto průpovídky objevují téměř v každém druhém odstavci. Henrikův charakter ale dokreslují ideálně.

De la Motte čtenáři kromě dějové linie věnované Henrikovi nabízí ještě jednu. V ní rozebírá životní eskapády Rebeccy, policistky, jež se živí jako osobní strážce. Člověk zprvu netuší, jakým způsobem spolu obě linky souvisí. O to více překvapující je pak jejich propojení, které přichází zhruba v polovině románu.

Autor ví, jak s textem naložit. Díky tomu se během čtení nemůže stát, že by se člověk začal nudit. De la Motte však netoužil pouze po tom čtenáře bavit. Nabízí mu i vskutku palčivý aktuální problém, nad nímž by se měl zamyslet.

Tím je stejné téma, jaké v románu 1984 podal George Orwell. Pouze v novém, modernějším hávu. Zatímco Orwell před okem Velkého bratra jen varoval, de la Mottův román Game popisuje skutečnost, která se již děje.

Pro některé jde možná jen o přehnanou konspirační teorii. Každý by ale měl zapřemýšlet nad tím, jak moc se necháváme dobrovolně sledovat. Stačí vzít do úvahy nepřeberné množství informací a fotografií, které neustále zavěšujeme na Facebook, Twitter, Google+, blogy a tak dále.

Spisovatel však kromě upozornění na problém nabízí i jeho možné řešení. Upřímně, pro každého, kdo není zrovna vlasatý hippie pěstující si vlastní kukuřici, nezní předkládaný návrh právě ideálně.

Autor svou konspirační teorii o neustálém sledování všech a všude dále rozvíjí v navazujících románech Buzz a Bubble. Přesto Game funguje i jako samostatná kniha. V záplavě nejrůznějších skandinávských detektivek jde navíc o osvěžující titul s výraznou šancí oslovit velké množství čtenářstva.