Světoznámý spisovatel, cestovatel, etnograf a emeritní profesor JUDr. PhDr. Miloslav Stingl je opravdu nefalšovaný náčelník indiánského kmene Kikapú. Disponuje mamutí pamětí na detaily, velkým nadáním na jazyky a neuvěřitelným vypravěčským talentem, a to vše ve velké míře využívá nejen při psaní svých knih. V té poslední zavzpomínal na život mezi americkými indiány.
Protože spisovatelovou největší vášní jsou indiáni, svou nejnovější knihu napsal právě o nich. Tento legendární cestovatel ji představil veřejnosti 7. listopadu v Pražském Paláci knih Luxor. Ačkoliv křest samotný neměl nikterak velkou reklamu, byl prostor přeplněn příznivci a obdivovateli tohoto neobyčejného člověka. Knihu Indiáni na válečné stezce vydalo nakladatelství Jota a herečka Klára Issová jí popřála mnoho spokojených čtenářů. Kromě přání prozradila půvabná kmotřička tajemství svého jména, které by v překladu mělo znít „Čistá Ježíšová“, čímž pana profesora nepatrně vykolejila. Domníval se prý, že Ježíš byl muž.
Pan profesor na cestách po světě strávil bezmála 20 let. Za tu dobu procestoval na 150 zemí a domluví se asi 17 jazyky, nejradši má však jazyky románské a z nich nejraději mluví španělštinou, a to prý hlavně proto, že má snadnou výslovnost. Jeho srdcovou záležitostí je však Indonésie a hlavně milovaní indiáni. Jelikož je opravdu dobrým vypravěčem, jeho příběhy publikum hltalo s takřka otevřenými ústy.
A jak že se stalo, že se pan profesor Stingl stal náčelníkem? Jednoduše, známý cestovatel u nich dlouho pobýval, a protože uměl anglicky a studoval mezinárodní právo, působil zde trochu jako diplomat mezi kmenem a federální vládou. Pomáhal jim a oni si jej vážili. Byl proto mile překvapen, když v roce 1971 po smrti náčelníka poslali po zástupci, který jel do Prahy, náčelnickou čelenku a dali mu jméno Okima, což v překladu znamená „Ten, který vede“. Poněvadž se tak stalo před revolucí, museli tento významný akt posvětit na vyšších místech. Nakonec vše dobře dopadlo, neboť jak vtipně pan profesor podotkl:
„Na ministerstvu si uvědomili, že indiáni jsou také naši rudí bratři, a tak jsem se mohl stát jejich čestným náčelníkem.“
Nesmím zapomenout ani na další účastníky. Především na pravého Inuitu, který svými písněmi prokládal cestovatelovo vyprávění, nebo na Radku Myškovou, známou fotografku a též cestovatelku, která v kostýmu mayské tanečnice celý křest zdobila.
Závěrem musím napsat, že pokud bude kniha alespoň z poloviny zábavná jako tento křest, moc ráda si ji přečtu. Největším ukazatelem úspěšného křtu jsou dle mého názoru čtenáři, kteří tuto událost sledovali. Ačkoliv trval asi o hodinu déle, všichni seděli jako přibití a nikomu se domů nechtělo. Pan profesor umí do vyprávění schovat jak zábavu, tak i poučení, proto pokud budu mít opět někdy šanci se s ním setkat, určitě tak udělám. A co vy?
Komentáře
Zatím žádné komentáře. Buďte první!
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit.
Přihlásit se