„Léto bylo slunečné,“ podotkla Helča.
„No, bylo až moc vedro. Všimla sis, jak bylo slunce prudké? Nemohla jsem chodit bez tmavých brýlí ven.“
„Nezdálo se mi, že by nějak moc svítilo. V létě je dobře, když svítí a je teplíčko.“
„Ne, ne, bylo moc vedro.“
„Vážně? Tady u nás nebývá moc vedro. Je vidět, žes nebyla delší dobu u moře. Tam to teprve pálí.“
„Jo, máš pravdu,“ zasnila se Hanča. „S manželem jsme jezdili skoro každé léto k moři. Jenže…“
„Jaké jenže? Bylo to fajn, nebo ne?“
„Jistě. Proto tam víckrát nechci.“
„Protože tam bylo fajn?“ ptá se nevěřícně Helča.
„Ne, jezdili jsme s manželem. Je to pár let, co odešel. Bez něho tam nechci.“
„Kam odešel?“
„Copak ty to nevíš?“
„Ne, nic jsi neříkala.“
„Patrně ti neslouží paměť jako dřív.“
„Myslíš?“
„Vypadá to tak.“
„Taky mám občas takový pocit. Ale ještě se nemusíme bát stáří, že ne?“
„Kdepak. Nebojím se. Připadá mi, že mám pořád stejně praštěné nápady jako dřív.“
„Jaké třeba?“
„No, když mě manžel opustil, nechtělo se mi žít. Pak mě napadlo, že bych si možná mohla najít nějakého kamaráda.“
„A jak to dopadlo?“
„Ty nevíš? Mívám občas návštěvu.“
„A jo, vlastně. To je nápad! A jak se ti to povedlo?“
„Ani ti nevím.“
„Kdybys měla nějaký mustr, taky bych to zkusila. Ten můj mi občas pije krev. Dokud nějakou mám, chtělo by to omladit kamarády.“
„Jen abys to nepřehnala,“ brání se Hanča.
„Neboj. Nebo mi to nepřeješ?“
„Prosím tě, přeju ti to nejlepší.“
„Tak mi řekni návod.“
„Dobře, ale řekla sis o to.“
„Jasně,“ tetelí se Helča.
„Nejdřív jsem v duchu probrala osazenstvo domu,“ začíná vyprávět a nalije oběma trochu whisky.
„A co?“ netrpělivě nadskakuje v křesle Helča.
„No, nikoho jsem nevybrala.“
„A proč ne?“
„Buď jsou zadaní, nebo si nejsme sympatičtí. Prostě asi platí pravidlo, co je v domě, není pro mě.“
„Aha, to by mě nenapadlo.“
„Pak jsem si představila, že začnu chodit do hospod a restaurací. Třeba se někdo objeví.“
„A?“
„Zavrhla jsem to. Kápla bych asi na dvojice nebo na násosky. To mě nebere.“
„A jo, ty seš dobrá. Připravovala ses pořádně.“
„To ještě není všechno.“
„Páni…,“ nadskočila Helča.
„Napadlo mě prozkoumat seznamku.“
„Jo, to je dobrý nápad!“ zajásala Helča.
„No, upustila jsem od toho.“
„A proč?“
„S někým si píšeš, postupně se mu svěřuješ, máš dojem, že je trošku mladší než ty, a když se sejdete, zjistíš, že sis psala s nějakým otrapou a poslal ti fotku někoho jiného.“
„Vážně?“
„No jasně. Nebo hůř!“
„Co může být horší?“
„Psát si se starou bábou.“
„No fuj, to bych nemohla.“
„Vidíš! Není to vůbec jednoduché.“
„Páni!“
„Nakonec mě napadlo, co takhle si pozvat profesionála.“
„A?“
„Hned jsem to zavrhla.“
„Proč?“
„Protože to stojí prachy. Ale hlavně člověk může něco chytit. Byl by výrazně mladší. A nejdřív by zakryl můj ksicht novinami, aby mě neviděl. A hlavně musím říct, že jsem nepostrádala sex. Spíš bych potřebovala někoho, kdo by občas přišel, chytil za ruku, zadíval se do očí a zeptal se, jak se mám. A bylo by na něm vidět, že ho to zajímá a myslí to se mnou dobře.“
„No a jak to dopadlo?“
„Jednoho krásného dne se někdo objevil, občas mě chytne za ruku, koukne do očí a zeptá se, jak se mám.“
„Páni, fakt?“
„Jo.“
„To je neuvěřitelné,“ vzdychla slastně Helča.
„Přesně tak.“
„Jak se ti to povedlo?“
„Sama nevím. Ale myslím si, že člověk musí zhodnotit svou situaci a volit z možného.“
„No jo, ale mně se to zdá nemožné!“ vykřikla Helča.
„Někdy se může stát zázrak. Takový je život. Často nás překvapuje jak v dobrém, tak i v tom horším. Hlavně je potřeba si uvědomit to dobré a nedopustit, aby nám příležitost utekla mezi prsty.
„Život nás dokáže překvapit, když to nejmíň čekáme,“ vzdychla toužebně Helča.

Hana Militká

Absolventka JAMU, pochází z Hradce Králové. V Brně studovala obor herectví v ročníku spolu s Nikou Brettschneiderovou, Marcelou Večeřovou, Miroslavem Donutilem, Pavlem Zedníčkem, Františkem Horáčkem, Svatoplukem Skopalem, Pavlem Trávníčkem a dalšími. Stala se členkou divadla Husa na provázku.
V roce 1981 odešla se svým manželem do Prahy.
Spolupracovala s režisérem Jurajem Herzem na filmu Zastihla mě noc a na seriálu Wolfgang, s Jurajem Jakubiskem na filmu Frankensteinova teta, Perinbaba, s Janem Svěrákem na filmu Kolja a dalšími. Pro švýcarskou televizi ztvárnila roli Mileny Jesenské v němčině ve filmu Wer war Kafka, režie Richard Dindo, s Jaroslavem Soukupem točila seriál Policie Modrava.
Hostovala 31 let v Národním divadle.
Herečka je velice plodnou spisovatelkou:
Povídky z povětří vyšly v roce 2013. Následovaly detektivky: Záhadný šepot (2015), Pronikavý smích (2016) a Vražedný lov (2017).
Povídky z povětří byly vydány roku 2016 jako autorčina první elektronická kniha, poté vyšly romány Vilma, Sára a na podzim Jiří. Před Vánoci vyšel Kapitán Bartoš zasahuje 1: Složitý případ. Začátkem roku 2017 se objevila kniha 13 povídek Pro Klub Knihomolů. Jedná se o povídky napsané pro magazín Klub knihomolů.
V červenci 2017 vychází nová detektivní série nazvaná Velké případy kpt. Černé 1: Čas nedoběhneš.
Román I Blázni chtějí žít I se objevuje v nabídce zjara roku 2018. Jedná se o napínavý román z hereckého a zpravodajského prostředí.
V říjnu 2018 se překvapivě objevuje Dívka s mašlí, čtení pro malé slečny. Do konce roku 2018 se ještě objevila v elektronickém vydání detektivka – Případy kpt. Váchala: Travička zelená. Poslední knihou toho roku byl napínavý román nazvaný Ze Sýrie do Číny, inspirovaný služebními cestami autorčiných bratrů Jana a Jiřího Militkých.
Velké případy kpt. Černé 1: Čas nedoběhneš a Velké případy kpt. Černé 2: Nemilosrdná vášeň. – původně elektronické knihy vycházejí v tištěné podobě.
Začátkem března 2019 vychází kniha Kytička veršů a za měsíc se objevuje první díl z nové krimi série MONIQUE s.r.o. 1: Záhadné úmrtí.
K otcovým narozeninám začátkem května vysílá do světa autorka svou knihu kreseb nazvanou Vášeň a nevinnost, své kresby doplnila příběhem.