Ve špitále si hlavy popletli, jak tam byly v márnici useklý – Peroutkovi dali hlavu oficiála Metelky…

Tenhle strašlivý morytát napsal Tony Linhart a já se ho už dneska nemůžu zeptat, jestli znal starou indickou legendu o Sítě, Nandovi a Šrídamanovi. V té legendě si právě Síta taky poplete hlavy a Nandovi, urostlejšímu, nechá přičarovat hlavu Šrídamana a naopak. Jenže v té době už je manželkou právě Šrídamana a budoucí matkou jeho dítěte. A teď, po výměně těch hlav, je třeba se domluvit, čí ženou vlastně je a kdo je otec. Šrídaman s hlavou Nandy? Nebo Nanda s hlavou Šrídamana? Ano, rozhodují hlavy, ale není to zas tak jednoduché. A to ještě nemám na mysli geny!
Řekl bych co? Drze si troufám říct, že dr. Miroslav Plzák by jim poradil dohodu tří – aby přátelsky žili ve třech a u Síty aby se kluci střídali…

Německy píšící československý občan a nositel Nobelovy ceny Thomas Mann tu legendu dozajista znal a převyprávěl ji (Die vertauschten Köpfe). V jeho podání jde o „strhující a krvavý“ příběh. Končící blbě, dodávám já. Ostatně Linhartův song taky nekončí dobře. Částečně. Muži přežívají, zatímco Irena bídně hyne…

… švihla sebou, do vody skočila, její tělo už nenašli…

Vzpomínám ještě na knihu Jules a Jim (Henri-Pierre Roché), kde se dva přátelé dělili o jednu ženu, ale navzdory nevyměněným hlavám to myslím taky dobře nedopadlo. (Byl to i film.)

Možná by tohle všechno zůstalo dál schované, zachumlané v mých peřinkách vzpomínek, nebýt toho, že jsem při probírce písemností narazil na své staré poznámky k povídce. Její děj se odehrává na venkově, v časech bídy. Dva bratři si vezmou jednu ženu – tedy ožení se s ní jen jeden, ale dohoda je všem třem předem jasná. Každý z bratrů je se ženou tři dny a neděli má volnou. Ta žena. O svém soužití vypráví každý zvlášť: Magdalena, Petr a Pavel. Ale tenhle příběh končí dobře!

Ano, dobře končí. Končil by… Proč jsem to nikdy nedopsal a na čem jsem se zasekl, vím až dnes. Nedokážu se do těch postav vžít. Záviděl jsem kdysi vysokým klukům jejich úspěchy u samiček, ale dneska už bych jiné tělo nechtěl. Jsem spokojený s tím, co mám, a jsem za to vděčný.

Poslední postřeh k hlavám – pokud vím, ženám hlavy vyměněny nikdy nebyly. Ani v literatuře. Když si pospíším, budu první, kdo takový příběh hodí na papír. A nekrást! Ne že mi ho někdo šlohnete!

Martin Patřičný

Autor je výtvarník-dřevař, vypravěč. Řemeslu se vyučil soukromě u svého strýce řezbáře a soustružníka dřeva. Za totality pracoval v dělnických profesích, např. jako dřevorubec, skladník, řidič. Od roku 1988 se plně věnuje výtvarné práci se dřevem. Byl spoluautorem scénáře a průvodcem 26 díly velkého televizního dokumentu Kus dřeva ze stromu – Nadace Dřevo pro život, režie Bedřich Ludvík, ČT 2/ 2008, 2009. V roce 2000 s Václavem Větvičkou a Hanou Hegerovou vyhlásili Den stromů, původně Den stromů a dřeva, 20. 10. 2000 poprvé. Národní muzeum je podpořilo výstavou Den stromů (M. Patřičný, J.  Michálek). Patřičný má za sebou přes sto výstav v tuzemsku, např. 1993 – Rudolfinum, Praha, 1995 – Lichtenštejnský palác, HAMU, 1998 – Obecní dům a Národní muzeum v Praze, 2002 – Akademie věd… Pravidelně vystavuje na Světě knihy. Pro For Arch připravil dvě rozsáhlé výstavy o dřevě. V zahraničí vystavoval mj. v roce 2003 v Haagu a Naardenu, 2006/7 – Salon Nezávislých, Paříž, (Německo, Rakousko, Dánsko, Švédsko, Belgie, Itálie) a mimo Evropu roku 2008 v Torontu – North York Centre Library. Martin Patřičný vydal tyto knihy: Pracujeme se dřevem (v roce 2017 vyšlo 5. vydání), Dřevo krásných stromů (tři vydání), Monografie (2009), Kus dřeva ze stromu poznání (s Bedřichem Ludvíkem), Všecky krásy dřeva (2014), Jako v nebi, Patřičná Čítanka (2014), Velká kniha o dřevě (2016), Jak se říká báseň (2025) – ta se vrací na trh (první dotisk), děkujeme čtenářům!

Od roku 1998 uspořádal řadu „Dřevěných večerů“ – diskusních i hraných s poesií a živou hudbou v Národním muzeu v Praze, Městské knihovně Praha a dalších městech ČR.