A nejlepší je obojí současně! Aspoň tak to tvrdí ve svém románu Měsíční zahrada irská autorka Rosie Hannigan. Jde o její první titul vydaný v češtině. S podtitulem Nečekané přátelství pod hvězdnou oblohou jej vydalo nakladatelství Cosmopolis.

Hlavními hrdinkami jsou hned dvě ženy: Ruby, která se jako bohatá vdova rozhodne usadit v domku na pobřeží, v městečku, z něhož před více než třiceti lety odešla za svým mužem, a mladá maminka Frankie. Ta žije v domě po babičce, která právě zemřela, a stará se o svého sedmiletého synka sama, protože jeho otec zahynul ještě před narozením dítěte na moři.

„Smutek je… má zkrátka ostré drápy,“ pokračoval. „Vnikne do všeho, dokonce i do těch částí našeho života, které jsme považovali za bezpečné útočiště.“ (str. 106)

Obě ženy spojuje ztráta a, jak později vyjde najevo, i něco víc. Zpočátku k sobě hledají cestu a pomůže jim i svérázný projekt komunitní zahrady, o niž pečuje Klub měsíčních zahradníků, do jehož činnosti se zapojí. Spolek však neřeší jen to, jak zvelebit zahradu, stará se také o duševní pohodu těch, kteří přicházejí.

„Chyby jsou součástí procesu učení. Neznamenají, že jste selhali. Znamenají pouze to, že jste riskovali, pravděpodobně jste vystoupili ze své komfortní zóny a naučili se, co u vás funguje a co ne.“ (str. 206)

Román není jen o ztrátách a jak se s nimi vyrovnat, mluví také o tom, jaké je po odchodu partnera zjistit, že jste vlastně žili v toxickém prostředí, jehož odkaz vám stále proudí žilami. Upozorňuje na to, že je obtížné přijmout pomoc, i když ji naléhavě potřebujeme, a že není ostuda si o podporu požádat.

Autorka v knize vytvořila širokou podpůrnou komunitu a na hrdinky nechala působit jak účinky zahradničení, tak do příběhu vpašovala i trochu východního učení. Ne, opravdu nevěřím, že stačí jedna lekce jógy a hned je všechen stres pryč, jedno cvičení tai-či a problémy zmizí. Naštěstí i autorka uznala, že vážnou nemoc nezdolá sebelepší nastavení mysli, které podpořila mnoha motivačními dialogy, a přibrala na pomoc i lékaře.

Poslední dobou mám štěstí na knihy, v nichž nenacházím rušivé tiskové chyby. Až na pár maličkostí bych byla spokojená i s Měsíční zahradou, bohužel mi tiskařský šotek (nevěřím, že by za to snad mohl někdo z redaktorů knihy) na straně 247 způsobil šok: „Frankie ho doběhla a povýskala mu vlasy.“

Samotný příběh mi přišel jako příjemné pohlazení do všedního dne. Jako povzbuzení do těžkých životních zkoušek, s nimž se musíme prát. A i když mi ne vše úplně sedlo, tak mě hrdinky rozdílných generací se svými příběhy přirostly k srdci. Protože dokázaly ve tmě najít světlo a nový směr pro svůj život.

„Proto tu pěstujeme pouze rostliny a keře, které září ve tmě. Všechny jsme pečlivě vybrali, jsou buď v bílé nebo stříbrné barvě. Samozřejmě máme i odstíny zelené – potřebujeme tmu, abychom ocenili světlo, stejně jako potřebujeme světlo, aby nás vyvedlo z temnoty.“ (str. 103)

Pokud potřebujete povzbuzení či chvilku k tichému rozjímání nad tím, kudy se vydat dál, pak by se vám Měsíční zahrada mohla líbit také.