Pro pocit strachu nemusí téct potoky krve

Má školní léta se datují do devadesátek, tedy do doby, kdy neexistoval internet, chytré telefony ani Netflix, zato se ale daly sehnat několikrát přehrané videokazety s Vetřelcem nebo s Čelistmi, jejichž kultovní soundtracky mi dodnes nahání husí kůži. Taky frčely Stopy hrůzy a staré paperbacky s flekama, co připomínaly zaschlou krev. Na šumavské chatě, kam jsem jezdila s rodiči každé léto, se podobných knižních skvostů za ty roky nastřádala pěkná řádka a dodnes si pamatuju, jak jsem se pokaždé hned po příjezdu vrhla na knihovničku, abych zjistila, zda se nerozrostla o něco obzvláště hrůzného. Probírala jsem se zažloutlými sešitky a edicemi se zeleným pruhem nebo jsem listovala štosem objemných Readers Digest a hledala dobrodružné historky založené na stoprocentně podložených faktech, co se ve skutečnosti nejspíš nikdy nestaly. Pamatuju se na svědectví „Muže zalitého v betonu“ nebo skupinky obyčejných houbařů, kteří „Přežili souboj s medvědem“. Stránky jsem hltala vražená v rohu kuchyňské lavice poblíž světla, co vrhala petrolejka, protože elektřina by tam na samotě jen kazila atmosféru. Dospělí hrávali po večerech kanastu a my děti jsme vyrážely na stezky odvahy a kreslily vymyšlené historky do vyřazených školních sešitů ve formě komiksů. Pár bych jich možná ještě našla na půdě.
Pocházím ze čtyř dětí – mám dva starší bratry a jednovaječné dvojče, se kterým mě pojí (krom tedy i všeho ostatního) přezdívka „holky hororky“. Každý z mého okolí věděl o naší vášni, každý chtěl sedět v autobuse hned vedle sedadla, na kterém jsme během školních výletů obě trůnily a vyprávěly o „Modrém děťátku“ nebo o tom, jak se hraje „Krvavé koleno“.

Postupem doby – když jsem se stala maminkou – ve mě zájem o některé z děsivých příběhů opadl. Už nesnesu nic, co se týká násilí na dětech, brutální scény mě obecně odpuzují a nesnáším popisy týrání v jakékoliv podobě. Pečlivě si vybírám, co číst a na co koukat, a občas mi je úzko z množství zvráceností, jimiž je současný trh zahlcen. Knížek, které mě baví číst, nebo filmů, u nichž zůstávám přikovaná, mi přijde pomálu. A proto uvítám každou, která splňuje má přísná kritéria a současně uspokojuje potřebu trochu se bát. Taková vanilka. Nic pro duše sériových vrahů, kteří ze svých obětí skládají mandaly.

Kdysi jsme jeli s manželem na výlet do Krkonoš a navigace nás navedla na opuštěnou cestu ústící do nitra lesa. V autě jsme seděli sami, děti jsme tehdy ještě neměli a nikdo nás v cíli nečekal. Nikdo netušil, kam máme namířeno a kdy se hodláme vracet.
„Nejezdi tam,“ poznamenala jsem, když můj muž přišlápl pedál. Husté stromořadí zastínilo oblohu a les nás sevřel ze všech stran.
„V pohodě, to projedem.“ Minul značku zákazu vjezdu a předstíral, že nevnímá můj nesouhlasný pohled, stejně jako významné ohlížení přes rameno, když jsme se vzdalovali bezpečí hlavní silnice. Ostražitě jsem pak hodnotila čím dál užší cestu a čím dál temnější kouty a v hlavě mi klíčily scénáře s nešťastným koncem. Říkala jsem to, věděla jsem to, a nikdo se to nedozví. Co když…?
A takhle vlastně vznikla jedna z mých představ, kterou jsem po letech přetavila v hotovou knížku.
Abyste se báli, nemusí téct potoky krve. Často stačí něco zcela obyčejného, co se ale nečekaně zvrtne. Parta přátel, co zabloudí na výletě k opuštěné chatě, zamilovaná dvojice, která si vyjede na kolech za špatného počasí. Dívka, co se probudí v cizím domě a nemá zdání, kde se to ocitla.
Něco, co zpočátku nevypadá jako děsivé a nebezpečné, něco, co by se vám klidně mohlo stát.
Taky to máte tak rádi?

Kateřina Karolová

Lékařka a spisovatelka. Pracovala jako dětská lékařka v Baťově nemocnici ve Zlíně a následně na klinice v Německu. Nyní pečuje o malé pacienty v dětské léčebně v Luhačovicích. Spolupracuje s firmou HiPP, pro kterou píše články a brožury. V podcastech Baby talk sdílí své zkušenosti s posluchači coby pediatrička a maminka v jednom. Narodila se jako jednovaječné dvojče a vdala se za muže, který má taktéž svou identickou kopii. Své první těhotenství a porod sdílela v dokumentu České televize Čtyři v tom 3. Během tří let se jí postupně narodili tři synové. V roce 2018 byla čtenáři ONA Dnes zvolena Ženou roku. Za zveřejněné blogy obdržela i několik ocenění, série nazvaná Já, doktor(in) vyšla knižně. Nyní se věnuje psaní beletrie, a to románů s thrillerovým nádechem: Zítřek ti nikdo neslíbil, Odbočka v lesích, Jiné místo, Dokonalé městečko, Postranní ulička.