Dredatá pětatřicetiletá černovláska Sofi Oksanen je spisovatelka finsko-estonského původu, která vystudovala dramaturgii a literaturu. V roce 2003 napsala svou první knihu Stalinovy krávy (v originále Stalinin lehmät), která vyšla už v devatenácti jazycích, pro Českou republiku ji přeložila Linda Dejdarová a vydalo ji nakladatelství Odeon. Dalšími romány autorky jsou Baby Jane z roku 2005 a světově známé dílo Očista, které napsala v roce 2010 a dostala za něj řadu literárních cen.

Autorka v díle sleduje dvě témata. Prvním je porucha příjmu potravy a druhým problematika příslušnosti k určitému národu. Každé téma má vlastní dějovou linku; tyto linky jsou odlišeny typem písma. V první vystupuje Katariina, která poznává mladého muže, „Fina“, vypráví o své počáteční nedůvěře k němu, která se zlomila, až když mu prohledala doklady a zjistila, že jí opravdu nelže. Popisuje postupné sbližování, které nakonec vede až k svatbě a stěhování do Finska.

Hrdinkou druhé dějové linky je patnáctiletá Anna. Mladá dívka finsko-estonského původu, která trpí bulimií. Svou nemoc nazývá „Pánem“, otevřeně o ní vypráví, nenechává si pro sebe žádné detaily. Barvitě popisuje své večerní seance s hromadou jídla. Nejdříve si nakoupí tunu všeho možného, bonbóny, pizzu, zmrzlinu a další pochoutky, pak jde domů, připraví si slavnostní tabuli a pustí se do hodování. Trochu netradičně začíná její hostina zmrzlinou – má pro to dobrý důvod. Praxí totiž zjistila, že zmrzlina je ideální základ pro to, aby všechno pohodlně vyzvracela. Sama o sobě tvrdí, že nemá poruchu příjmu potravy, prostě jen přišla na způsob, jak jíst to, co chce, a přitom netloustnout.

Kromě zdravotních problémů má Anna starosti i se svým občanstvím. Její matka pochází z Estonska, provdala se do Finska, ale na tamní život si nikdy nezvykla, a tak se i s Annou neustále vracela na estonský venkov. Kvůli tomu Anna neví, kam vlastně patří. Popisuje útrapy s tím spojené, rodinné vztahy, zapírání a přetvářku. Celkově má na svůj věk nějak moc starostí, neustále musí o něčem přemýšlet místo toho, aby běhala venku s vrstevníky, lezla po stromech a smála se.

Vyprávění Anny a Katariiny se neustále střídají a jednotlivé pasáže jejich příběhů na sebe nijak přímo nenavazují, proto není úplně jednoduché se v knize vyznat. Když se ale budete na čtení soustředit, nebudete mít s pochopením zápletek žádné problémy.

Kniha je vhodná k zamyšlení, nepatří k těm, se kterými si lehnete na sluníčko a odpočinete si. Má ve čtenáři vyvolat nějaké emoce, ukázat mu, jak to dříve vypadalo, poukázat na vážnost nemocí, jako je porucha příjmu potravy, má za úkol přimět čtenáře přemýšlet.