Únor 2017 byl v nakladatelství Alpress i ve znamení vydání nové knihy Davida Růžičky Obři, trpaslíci, vodníci a skryté poklady. Sbírka je součástí série Nejkrásnější pověsti a spadá do edice Klokan.

David Růžička je muž mnoha profesí a zkušeností. Jeho publikační činnost je do značné míry spjata s místem jeho studií – s Plzní. Proto není překvapením, že se autorsky spolupodílel na vydání fotopublikace Plzeň včera a dnes (spolu s Vlastimilem Leškou, 2008), stejně jako přispěl do třetího svazku série 100 zajímavostí ze staré Plzně (spolu s Petrem Mazným a Vladislavem Krátkým, 2009). Ve stejném roce pak vydává publikaci Plzeňská tajemství a o dva roky později spolupracoval na knize Historie turistiky v Plzeňském kraji. Premiérovým titulem Davida Růžičky byla sbírka básní Posmrtný život mouchy (2006). Stejného žánru byla i kniha Jakýpacopa? – písně pana Opa z roku 2008. I následujícího roku vyšla další básnická sbírka Totok etudy. (tyto sbírky příslušejí jmenovci Davida Růžičky, jenž ale není autorem recenzovaného titulu – viz poznámka Davida Růžičky v komentářích) Již v roce 1997 se představil první tématickou sbírkou Malý inspirativní průvodce po pověstech Klatovska. Kromě ní ale rok 2009 přinesl i první z příspěvků série Nejkrásnější pověsti s názvem Strašidla, přízraky a skřítci našich hradů a zámků, jenž má k dnes představovanému titulu Obři… velice blízko. K básnickému řemeslu se autor vrátil i v roce 2011 sbírkou Hory na hurá a o čtyři roky později ještě titulem Horizont událostí / Veřejný hudlant. V roce 2016 připsal na své básnické konto sbírku Principálka. (tyto sbírky příslušejí jmenovci Davida Růžičky, jenž ale není autorem recenzovaného titulu – viz poznámka Davida Růžičky v komentářích) Básnicky se David Růžička představil v roce 2001 sbírkou Sen o krásné Kláře.

Obři, trpaslíci, vodníci a skryté poklady je dvou set dvaceti dvou stránková publikace doslova nabitá příběhy z Čech a Moravy, doplněná navíc sedmi celostránkovými kresbami. O původu těchto kreseb se mi nepodařilo nic zjistit, předpokládám tedy, že jejich autorem je sám David Růžička. Každá z padesáti jedna pověstí je vždy hned za svým názvem přesně lokalizována. A tak se čtenáři podívají do prostoru Slavkovského lesa, obecně středních Čech, Křtinska, Tachovska, Českokrumlovska, Českého lesa, Stříbrska, Tepelska, Chomutovska, severních Čech, Českolipska, okolí Doks, Bezdězu, Vyškovska, Kokořínska, Třemšínska, Žluticka, Sokolovska, Českého Krumlova, obecně severního Plzeňska či západních Čech, Karlovarska, Sušicka, Moravského krasu, Krušných hor, Blanského lesa, Liberecka, Jihlavska, Ústecka, Královéhradecka, Prahy, Mariánskolázeňska, Boskovic, Šumavy nebo Chřibska . Některá ze zmíněných míst jsou zastoupena i více příběhy, třeba Tachovsko, Šumava či Stříbrsko se zdají být bohatým zdrojem autorovy inspirace. Řada z příběhů je již téměř notoricky známa, jako třeba pověst o Golemovi či Princezně se zlatou hvězdou na čele (ano, nemýlíte se, jde skutečně o podklad pro známou českou filmovou pohádku). Nechybí ani místo, jež přivedlo Karla Čapka na příběh věčného života Věc Makropulos. David Růžička však čtenářům přináší i příběhy méně známé, možná i zcela nové a ještě knižně nepublikované. Nenechme se navíc mýlit názvem – ne všechny příběhy představují pohádkové bytosti zmíněné v názvu. Ať už jde o pověst o Princezně se zlatou hvězdou na čele, nebo třeba o příběh Dalibora z Myšlína a jeho dvojčete, případně třeba pověsti o krysaři a jeho kouzelné píšťale, čtenáři se setkají i s čistě lidskými osudy, k jejichž vývoji žádní trpaslíci, obři ani vodníci nemuseli přispívat. V jiných příbězích však pohádkovou atmosféru podtrhují draci, čarodějnice a čerti, podobně jako duchové či jiná čarodějná havěť.

Jazykově je publikace uchopena se slušnou dávkou autorské vyzrálosti. Není pochyb o tom, že slovní zásoba a schopnost koncipovat komplikovaná větná spojení jsou Davidu Růžičkovi přirozeností. Na druhou stranu může tato dovednost být místy i trochu na škodu a zejména mladší publikum od četby odrazovat. Naštěstí tu nejvíce komplikovanou hru se slovy a větnými konstrukcemi si ponechal autor hlavně do úvodní kapitoly „Na počátku cest za strašidly, přízraky a skřítky nejen z našich hradů a zámků“, kterou dětský čtenář obvykle přeskakuje (tím neříkám, že je správné úvod přeskakovat, ale v tomto konkrétním případě bych zvláště mladšímu čtenáři doporučil číst úvod až na místě závěrečného slova, kdy autorově stylu přeci jen více přivykne). Za zamyšlení by možná stála úvaha, do jaké míry se na zmíněné formě podepsala autorova převládající básnická tvorba.

Já osobně jsem sbírku pověstí a příběhů z minulosti od Davida Růžičky otevíral večer co večer s chutí a radostným očekáváním. Pořadí příběhů vybírala bez výjimky má dcera, a tak jsme se před každým usnutím s nedočkavou zvědavostí vydávali do předem neznámého světa dobra i zla předávaného autorovým perem (či klávesnicí) v těch správných dávkách. A ani jednou se nám nestalo, že bychom knihu odložili se zklamáním, právě naopak, noc za nocí jsem dítko musel korigovat v jeho touze dozvědět se další a další tajemství minulosti míst, z nichž mnohá již navštívilo, jinak bychom knihu neodložili až do rána. Zkušený čtenář si jistě sám snadno představí tíživost takového hypotetického následujícího rána. Není-li tedy má zpověď skvělou vizitkou a dokladem předností knihy Obři, trpaslíci, vodníci a skryté poklady, pak co by jí mělo být? A co myslíte, dočkáme se třetího pokračování cyklu Nejkrásnější pověsti? Já bych rozhodně hlasoval pro.