„Vrána ho zahlédla jako první. Podivného bílého tvora, kterého temné vlny unášely ke břehu. Nepodobal se ničemu, co zvířata z divokého lesa kdy viděla.“
Ve chvíli, kdy mladý lední medvěd na své rozpouštějící se kře dopluje k pevnině, způsobí tím mezi divokými zvířaty naprostou paniku. Nikdo neví, co je zač a jak se tam dostal. S jistotou ví ale jedno. Bojí se ho. Ve svém domově by se ale neměl nikdo bát!
Od ostatních zvířat se tvor liší prakticky ve všem – je celý bílý, mohutný a při běhu vydává děsivé zvuky. Má také jednu zálibu, které ostatní zvířata nerozumí. Sbírá roztodivně barevné listí a pokrývá si jím kožich. Podle spadaného listí mu proto začali říkat Pady. Taky ale proto, že si mnozí z nich přáli, aby vypadl zpátky tam, odkud přišel.
Nikdo si však neuvědomuje, že on tam nechce být. Že tam být musí. Jediné, po čem touží, je vrátit se za svou medvědí rodinou do zemí věčného ledu, ale prostě neví, jak na to. Po několika jeho marných pokusech za rodinou doplavat, zvířatům dojde, že si s Padym budou muset promluvit.
Nebude trvat dlouho, aby všem došlo, že být jiný vůbec neznamená být špatný. Jen díky společnému úsilí se totiž Padyho návrat domů může povést.
V příběhu ledního medvěda Padyho který odkazuje na nesnáze ledních medvědů v měnícím se podnebí, ilustrátorka Sandra Dieckmannová upřímně vypráví o pomoci neznámým a ukazuje, že jak ve světě zvířat, tak ve světě lidí by se mezi jednotlivci neměly dělat rozdíly.