Knihu Nejrychlejší kůň na světě vydalo nakladatelství Tofana.

__________________

Duben 1958

Loňskou neposečenou trávou došel na kraj louky, kde začíná dubový les. Na tom místě se terén láme a začíná klesat. Tak prudce, že pěšina nemůže vést přímo, ale traverzuje.
Posledních pár metrů před lesem zpomaloval, až se zastavil. Skrz stromy spatřil hladinu štěchovické přehradní nádrže. Byla jako zrcadlo.
Ještě před pár vteřinami vládlo všude naprosté ticho, jen pár ptáků občas zazpívalo. Na terénní hraně ale Bedřich Veselka zaslechl melodii. Z ničeho nic, jako by vstoupil do jiného prostoru, jako by dokořán otevřel dveře tanečního sálu. Od jezera se k jeho uším linuly táhlé i svižné tóny, některé přímo, jiné odražené od skal na protějším břehu. Z té směsice nedokázal poznat, co je to za skladbu, byl si ale jistý, že muzikant hraje na klarinet. Věděl také, že až sestoupí na pěšinu, co vede podél skal ke hrázi, rozezná jednotlivé synkopy. Je to určitě některá ze swingových skladeb, které tenhle jazzman – ve své době jeden z nejlepších na Plzeňsku – má nejraději. Tedy nejspíš něco od Counta Basieho nebo Duka Ellingtona. Možná ale taky jedna z jeho vlastních kreací.
Bedřich stál a poslouchal, muzika ho pohltila.
Chvíli nato ji ale přestal vnímat. Veškerou jeho pozornost totiž zaujalo rozhodnutí, které se mu právě tvořilo v hlavě. Vlastně se rozhodl už před lety, ale teď, když ta chvíle přišla, se potřeboval utvrdit, že to udělat opravdu chce. Že na to má odvahu.
Takové utvrzení bývá mnohdy těžší než samotné rozhodnutí, to se totiž dá odkládat. Třeba donekonečna. Jenže utvrzení, že ano a že teď…
Nakonec své přemítání ukončil s tím, že sice nechce, ale musí, a že teď je zrovna tak mizerné načasování jako někdy jindy.
Když vykročil, všiml si, že se celý chvěje a potí se, ačkoliv takhle dopoledne nebylo ani dvanáct stupňů.
Ještě by mohl couvnout…
Už se ale mentálně dostal přes příslovečný Rubikon a nemohl – nechtěl – zpátky.
Udělal další krok.
A třetí a čtvrtý.
Sestupoval lesem k jezeru, kde se po dlouhých osmi letech setká s tátou.

***

Říjen 1950

„Tak ještě jednou: vezmeš odpolední vlak, jede před půl čtvrtou – přesně v patnáct dvacet šest – a pojedeš do Domažlic. Nádraží bude nejspíš plné esenbáků, ale ty nebudeš nervózní.“
František Veselka pohlédl na Jindřicha Ječmínka. Jak má být zítra v klidu, když mu nervy tančí čtverylku už teď?
Jindřich ale pokračoval, jako by zoufalství v očích svého přítele přehlédl: „Jedeš navštívit kamaráda z vojny, sloužili jste spolu u jezdectva, 56. pluk v Uherském Brodě. V sobotu se mu vdává dcera, a ty jsi na tu svatbu pozvaný. Jak že se to děvče jmenuje?“
František se zhluboka nadechl: „Rů… Růžena- Balounová, co se zejtra, totiž pozejtří, teda zejtra to bude zejtra, no prostě se bude jmenovat… Kalinová?“ obrátil prosebný pohled k Jindřichovi.
„Ano. Máš to přece napsané na tom pozvání.“
František zkontroloval pohlednici.

Milý Franto, 
Růženka si v sobotu 14. října bere Pavla Kalinu ze Kdyně. Velmi rádi bychom Tě viděli na svatbě. Doufám, že se ukážeš, kamaráde. 
Jarda Baloun
P.S.: Dones fotky z vojny, zavzpomínáme na staré dobré časy. 

„Proboha, Františku, takhle koktat ale nesmíš,“ pokáral ho Jindřich, „jinak jsi, víš kde. Koukej se to pořádně nabiflovat. Trénuj před zrcadlem, celé to musí znít přirozeně, a ty musíš přirozeně i vypadat. To děvče přece znáš od dětství a jedinou pro tebe čerstvou informací je jméno jejího ženicha.“
František přikývl, ale vzápětí znejistěl. „A co když si to budou chtít ověřit?“
„Tak ať,“ připustil Jindřich. „Baloun dceru opravdu vdává. Když to dobře zahraješ, je to neprůstřelné. A vezmi s sebou fotku z vojny.“
„Fotku? Jakou? Dyť Balouna, teda Jardu, neznám, natož abych s ním byl na fotce.“
„Klid, Františku. Je to prosté: vezmeš jenom jednu – víc jsi jich nenašel – takovou, co je na ní celá vaše rota. Kdyby ji esenbáci chtěli vidět, ukážeš jim ji. Baloun může být kdokoli z těch, co mají tuctový obličej. Máš takovou, ne?“
„Hmm.“
„Baloun – pro tebe Jarda, nezapomeň – bude čekat před nádražím a odveze tě do Mrákova, to je kousek za Domažlicemi. A dál už to necháš na něm.“
František se trochu uklidnil. Pro jistotu si loknul stydnoucího čaje, který stál na stole před ním.
Plán to byl dobrý, aspoň Jindřich mu skálopevně věřil. Všechno je prý domluvené a všechno to klapne. František, kterému tady hoří zem pod nohama, počká v Německu, až se komunismus zhroutí, a pak se vrátí k ženě. Ta s ním jít nechce, má strach, ale stejně to prý nebude trvat dlouho, než se František bude moct vrátit. Raději ho bude mít na nějaký čas v Německu než kdovíjak dlouho v kriminále, nebo nedejbože, na šibenici.
Anežčin postoj František chápal, ale že by se mu od ní odcházelo snadno, to ne. Snad to opravdu bude jen na pár měsíců, ani tak si ale nebyl jistý, že ji dokáže opustit.
Dělal si starosti i o syna. Bedřich má slušnou práci v Plzni, na pozemkovém úřadě nebo snad na takovém tom zeměměřičském, co tam kreslí mapy. Daří se mu dobře, jenže když mu táta odejde za hranice, může z toho mít nepříjemnosti. Určitě se ale nějak protluče, i kdyby ho vyhodili. Vždycky byl šikovný.
František Veselka si při vzpomínce na ženu a syna hlasitě vzdychl. Jim snad bezprostředně nic nehrozí, on ale teď zmizet musí. To, že ve své správkárně bicyklů a čehokoli dalšího zaměstnává dva chlapy (je tedy v dnešní mluvě vykořisťovatelem), je už tak dost špatné. Že občas hrává na klarinet a pár dalších dechových nástrojů, na tom by nebylo nic zlého, kdyby… Kdyby si ho jako jednoho z nejlepších klarinetistů široko daleko čas od času nezvali do plzeňského swingového orchestru, který má v repertoáru samé imperialistické skladby. Tím si v očích Státní bezpečnosti určitě moc kladných bodů nepřipsal. A možná – tedy pokud o tom vědí – to ještě vylepšil tím, že doma čas od času nechává přespat podivné osoby. Ty, kterým teče do bot, takzvané protistátní živly, zaprodance a rozvraceče toho… ať už tomu říkají jakkoli.

——————–

Pokračování povídky vyjde zítra.

——————–

O autorovi

Mirek Vostrý je ženatý, má tři děti a pracuje jako bankovní úředník. Rád cestuje po Česku, Slovensku ale i jinde pěšky, na kole nebo na kanoi. Jeho srdeční záležitostí je Podkarpatská Rus. Kromě nových míst ochotně objevuje i zajímavá piva a baví ho fotografování. Ke svým zálibám připojil také psaní povídek; na labelu TOFANA začal vydáním sbírek Noční výpravčí a Kočičák (obě 2018).

Zdroj informací: Tofana

Kdo jsme a proč jsme vlastně začali psát příběh našeho nakladatelství? Proč jsme se rozhodli vystavět domov PŘÍBĚHům?
Jmenujeme se Jirka Raichl a Mirek Vostrý, jsme autoři-prozaici. Už od mládí škádlíme múzy a před pár lety jsme začali jeden druhého inspirovat k publikování svých textů. Slovo dalo slovo a vzniklo z toho malé, malinkaté nakladatelství (spíš hobby než podnikatelský záměr).
O své PŘÍBĚHy se rádi rozdělíme s každým, kdou si je zatouží přečíst a prožít. A stejně tak rádi pomůžeme na svět i PŘÍBĚHům jiných autorů, pokud nám do nich dají nahlédnout. Činnost jsme zahájili na jaře roku 2018, kdy vyšly první tři tituly (Mirkovy povídkové sbírky Noční výpravčí a Kočičák a Jirkův román Poblíž nebe). Na podzim 2018 budou následovat další dva kousky (Mirek: Kostelníkova závěť, Jirka: Zítra už bylo).
Více o nás najdete na nakladatelském webu www.pribehy.eu, kde je možno naše příběhy rovněž zakoupit.

Související knihy

Vostrý, Mirek

Tofana, 2021