Román švédské autorky Majgull Axelssonové (*1947) s názvem Nejmenuji se Miriam vydalo v českém překladu Kateřiny Navrátilové nakladatelství Metafora těsně před pražským knižním veletrhem Svět knihy. Knihu autorka českým čtenářům v rámci této významné akce sama představila. Ve Švédsku je její jméno velmi populární a kromě u nás známé Dubnové čarodějky vydala ve své mateřštině velký počet knih a je nositelkou mnoha ocenění. Angažuje se nejen na literárním poli, ale také ve veřejném dění jako novinářka.

Miriam Adolfssonová slaví pětaosmdesáté narozeniny. Jako dárek dostala ručně tepaný stříbrný náramek, romskou práci. Pohled na tak povědomou věc ji poprvé donutí říct pravdu o sobě: nejmenuje se Miriam. Když se narodila, jmenovala se Malika a její otec byl romský kovotepec. Bydleli ve venkovském stavení kdesi poblíž Mnichova. Jednoho dne ji, jejího bratra Didiho a sestřenici Anušu odvleklo gestapo. Nějaký čas byli v klášteře, kde je řádové sestry učily základním dovednostem. Další cesta však již vedla do Osvětimi, do romského rodinného tábora. Anušu zastřelili, Didi umřel při experimentu doktora Mengeleho. Osamělá Malika se však rozhodla přežít. Při transportu do Ravensbrücku došlo k incidentu, z něhož Romka vyjde jako Židovka Miriam Goldbergová. Nejde o vypočítavost, chce pouze přežít.

Budoucnost jí však jasně ukázala, že chce-li mít dobrý život, již nikdy se nesmí ke svým skutečným kořenům vrátit. A tak své tajemství nesla uzamčené v sobě, aby jej až v osmdesáti pěti letech odkryla… Otázkou je, kdo její krutý příběh unese.

Už jsem četla řadu knih, které dokumentují různé střípky holokaustu, ale tuším, že Nejmenuji se Miriam je prvním, byť beletristickým, zpracováním, které se věnuje romskému holokaustu. Za dob minulého režimu jsme o této genocidě vůbec neslyšeli a současná generace má možná z médií dojem, že Romové a druhá světové válka, to je jen tábor v Letech u Písku a neustálý spor o pietnost památníku.

A musím říct, že ač nejde o dokument a příběh Maliky alias Miriam je smyšlený, hluboce mnou otřásl. Autorce věřím všechny údaje, které se jí povedlo do příběhu vložit, protože, jak sama v závěrečném poděkování píše, jejímu sepsání předcházelo důkladné studium všech dostupných materiálů, výlet do Osvětimi i pročítání velkého množství literatury. Jde tedy o fikci, ale má velkou výpovědní hodnotu, co se týče všech historických událostí. Ať již píše o rodinném táboře v Osvětimi, romské vzpouře i deportaci zdatných Romů do jiných táborů, konkrétně žen do již zmíněného Ravensbrücku, i následném zplynování 3000 Romů za jednu noc, ale i o protiromských bouřích ve Švédsku, vždy vychází z doložených zpráv.

Vystavuje tak naší „kulturní“ společnosti nemilosrdné zrcadlo: jsme ochotni připustit, že Hitlerova touha očistit svět od Židů byla zvrácená, proto přeživším náleží odškodné a úcta, ovšem pokud dojde řeč na stejný úděl Romů, tam zavíráme oči a tvrdíme, že si za to „mohli sami“, a jak odškodné, tak i úctu (viz Lety u Písku například) jim dodnes upíráme.

Jak je možné, že stačí změnit nálepku, hnědou za žlutou, a už je náš pohled na věc jiný? Miriam v sobě nesla tyto křivdy celý život. A svůj skutečný původ tajila i před svým mužem ze strachu, že by ji – čestný život sem, čestný život tam – vyhnal jako nečistou ze své blízkosti.

Chtěl poznat celý svět, kromě Německa a Polska. To byly země, které pro něj už neexistovaly. Země, které byly jen nudné, pochmurné a odpudivé. Země, které by mohly jeho manželce připomenout, co zažila za války. A to podle něj rozhodně nebylo žádoucí, jen by ji to sklíčilo a zarmoutilo. Stačilo, aby někdo v rozhlase zmínil slovo Osvětim, a Olof rádio vypnul, pak se postavil před Miriam, tlachal o ničem a přitom se smotanými novinami plácal do stehna, přetvařoval se a snažil její myšlenky odvést jinam. V takových chvílích jí lezl na nervy. Jindy ne. Ale v těchto chvílích ano.  (str. 137)

Jak bychom jednali my? Jaký je náš pohled na Romy? Vidíme je jako jednolitou masu nepřizpůsobivých, nebo jsme schopni mezi nimi rozlišovat lidi dobré a zlé, stejně jako u ostatních?

Román Majgull Axelssonové tak není jen výpovědí o nějaké historické etapě, je o nás samotných. O našich unáhlených soudech a radikálních postojích. Uvádí do souvislosti dějinné události se současností.

Nejde však jen o poselství příběhu. Pokud zcela odhlédnu od romské problematiky, pak tu stále zůstává dokonale vystavěné literární dílo. Autorka příběh Miriam vypráví ve třech časových rovinách souběžně: současné, válečné a poválečné tak, aby se v závěru všechny linky protnuly a vykroužily tak jeden celý lidský osud. Přesvědčivé, napínavé vyprávění nedovolí čtenáři odložit knihu nedočtenou. A na konci nás nechá ještě dlouho sedět v zamyšlení.

Zamilovala jsem si Miriam a její příběh, otázkou však zůstává, zda bych ji byla schopná milovat, i kdybych neznala všechny souvislosti. Zda bych se nepřiřadila také k těm, kteří křičí: Pryč s ní! Upřímně doufám, že ne.

A jak jste na tom vy? Přečtěte si román Nejmenuji se Miriam a nechte se ovlivnit hrdinčinou touhou žít dobrý život.

———————–

Přečtěte si i náš rozhovor s autorkou knihy!

Související knihy

Axselssonová, Majgull

Metafora, 2016