Nejprve bych se vás chtěla zeptat, protože jste vystudovala žurnalistiku, zda vidíte reportérských základech nějaké výhody při vašem psaní? Mnoho autorů v současné době začíná psát, aniž by mělo předchozí autorské zkušenosti.

Žurnalistkou jsem byla, teď už bych si tak neříkala. Určitě to ale přináší výhody. Víte, jak provést pořádný výzkum, než začnete psát. Kontrolujete všechno dvakrát. Jako novinář ale vždy nahlížíte na vše z vnějšku. Jako spisovatel se musíte nějakým způsobem dostat dovnitř, do nitra příběhu.

Dubnová čarodějka byla u nás znovu vydaná a pro mnohé čtenáře se tak jedná o nový román, pro vás je to už ale poměrně stará kniha.

Když jsem Čarodějku psala, byla jsem si jistá, že je to kniha vypovídající o současnosti, teď si ale nejsem tolik jistá. Je to ale kniha pro určitou generaci žen. Generační knihy jsou obvykle psané muži pro muže. Mé mladší sestře našli nádor na mozku. Podstoupila operaci, její život byl zachráněn, ale spoustu toho ztratila. Nemůže se hýbat, mluví jako cizinka, ne vždy nachází slova. Ztratila také velký úsek své paměti. V době, kdy k operaci došlo, zkoušela jsem Čarodějku psát, ale nacházela jsem ji příliš děsivou. Můj otec měl Alzheimerovu chorobu a tak dva blízcí členové rodiny se mi zcela ztratili. Když jsem v psaní pokračovala, hned jsem si neuvědomila, že je to můj způsob vyrovnání se s realitou. Teď je mi to ale zcela jasné.

V knize jasně spatřujeme kontrast mezi nemocí a obrovskou mocí, který může v jedné osobě nastat. A to vše na pozadí magického realismu. Ten si ovšem čtenáři často spojují pouze se Španělskem, Latinskou Amerikou a možná Ruskem. Má magický realismus kořeny i ve Švédsku?

Já tvrdím, že magický realismus byl objeven ve Švédsku. (smích)

V Nejmenuji se Miriam je hlavním motivem utrpení následkem druhé světové války. Mohlo by se zdát, že se již jedná o vyčerpané téma.

Co já vím, tak zatím nikdo nepsal o romské komunitě ve druhé světové válce. V roce 1948 propukly ve Švédsku obrovské nepokoje a Romové byli stíháni. Slyšela jsem o těchto událostech, když mi bylo asi šestnáct a velice mě to překvapilo, protože oblast, ve které k těmto činům došlo, je velice nábožensky a mírumilovně založená. Nebo se to o ní alespoň říká. Vydala jsem se v rámci výzkumu do Auschwitzu a zanedlouho na to jsem začala načrtávat první sloupky mého příběhu. Příběhu, který mimo jiné vypráví o Švédsku, které je samo se sebou až příliš spokojené. Je ale protkáno černými dírami, kde se ztrácí lidé.

Daleko od Nifelheimu svým názvem opravdu neklame. Čtenáře zavádí až na vzdálené Filipíny. To je poměrně exotická lokalita. Měla jste šanci ji navštívit?

Na konci osmdesátých let jsem Filipíny několikrát navštívila. Psala jsem dokumentární román o dětech, které byly obětmi obchodování do sexuálního průmyslu. Byla mezi nimi malá dívka a utkvěla mi v srdci. Její příběh byl obzvlášť krutý a když jsem knihu Daleko od Nifelheimu dokončila, bylo to pro mě určitým vypořádáním. Po zemětřesení, které Filipínami otřáslo, mi známá zasílala noviny a já z nich notně čerpala. Téměř vše jsou tedy fakta. Jediné, co jsem si vymyslela je, že v ovzduší panoval zápach. K tomu nedošlo.

Když je řeč o cestování, v rámci přípravy knihy Led a voda, voda a led jste se vydala k ledovci?

Ve Švédsku máme obrovský ledoborec. Říká se mu Oden, samozřejmě. Využívá se každou zimu k polárním expedicím. Na výpravy vyjíždějí výhradně průzkumníci, ale občas s sebou vezmou i dva, tři umělce. Dostanete povolení s nimi vyrazit na pár měsíců. Moje návštěva byla ještě umocněna faktem, že poprvé po několika desítkách let bylo otevřené moře, neboť ledy tají. To byl velmi smutný pohled.

I tak tam muselo panovat ticho a klid.

Myslela jsem, že tam bude větší klid. Ledoborec dělal dost rámusu. (smích)

Související knihy

Axselssonová, Majgull

Metafora, 2016

Axselssonová, Majgull

Metafora, 2016