Strávil jsem teď pár měsíců s Franzem Kafkou. Možná to byl v úhrnu rok. S jeho knihami, knihami o něm. S jeho kresbami, jeho fotografiemi.
O knize
Cesta po punkové stopě jedné výjimečné éry, přes osudy konkrétních míst, lidí i událostí. Klub 007, Buďánka, Cibulka, Zlatá loď, Sochorka + Papírna, Black Hand, Ladronka, Propast, Medáci, Milada. Doklad, že Praha měla a má nejen svůj líc, ale i rub. Vzpomínky pamětníků, na 400 dobových fotografií od třiceti fotografů + plakáty, pozvánky, kresby a koláže.
Kniha, graficky i obsahem pojatá jako typický fanzin z devadesátek, zachycuje jedinečnou atmosféru zaniklých skvotů, alternativních center a klubů, které mezi devětaosmdesátým a rokem 2000 fungovaly v Praze. Shora jmenované podniky (i mnohá jiná kontrakulturní centra) přispívala svou existencí i konkrétní programovou náplní k tomu, že mainstreamová kultura měla v devadesátých letech jasnou a solidní opozici, navazující myšlenkově v mnohém na podzemní aktivity československé druhé kultury sedmdesátých a osmdesátých let. Hudba, film, výtvarné projevy, literatura plus obecně sdílený princip do-it-yourself dávaly v devadesátkách šanci jedincům i skupinám na tvůrčí i osobnostní nezávislost, na seberealizaci mimo oficiální kurs kultury, společnosti, civilizace. Šlo o neopakovatelnou éru, kterou po roce 2000 zválcovaly nové, virtuálně projektované světy, myšlenkově povrchní a prázdné, ale i narůstající nepřejícnost, ba nevraživost ze strany nových představitelů moci, kteří alternativu nechápali jako nezbytný rub jakékoli hegemonie, ale jako ohrožení, podobně jako dekádu dvě předtím moc komunistická.
Související články
Čtení ke kávě
Kdyby Kafka poslouchal Clash
Čtení ke kávě
Co bylo, co zbylo
Před pár dny, na přelomu starého a nového roku, umřel Jakub Mračno. Po roce 2000 pracoval jako novinář, v devadesátkách se ale angažoval v řadě podstatných věcí, co se děly v Praze kolem alternativní kultury, hlavně té radikálnější, spojené s nejrůznějšími formami aktivismu, jako skvoting a anarcho-punk.