Tkaničky

Co je to rodina a co ji drží pohromadě? Tuto otázku si nutně začne klást každý čtenář útlého, avšak strhujícího románu Domenica Starnoneho Tkaničky (Lacci). Italský název v sobě totiž skrývá do češtiny nepřeveditelný dvojsmysl: stejné slovo označuje i pasti, smyčky, oka, oprátku. Nicméně i „českou“ tkaničkou se dají jak zavázat boty, tak i ledacos sešněrovat. Je tedy tkanička symbolem soudržnosti, nebo spoutání? Příběh rodiny je v románu vypravován trojhlasně, slovo postupně dostávají opuštěná matka, záletný otec i traumatizované, nyní už dospělé děti. Každý má svou pravdu, svou vinu, svá příkoří, svoji pomstu. Jejich společný příběh se v trojdílné struktuře nerozpadá, je naopak hutný, sevřený, bolestně intimní a stahuje se jako smyčka či jako klička na tkaničce kolem jádra tvořeného úvodní otázkou. Autor jde ve výrazově silném a stylisticky střídmém textu až na dřeň, rozkládá a opět skládá tradiční rodinu v kontextu změn společenského klimatu Itálie od šedesátých let po dnešek, aby mistrně předvedl neustálé pnutí mezi nároky – osobní svoboda, realizace, štěstí – a povinnostmi, mezi sobectvím a velkorysostí, mezi prohřeškem a odpuštěním, mezi rolí viníka a rolí oběti, pnutí, které v lůně rodiny - navíc poznamenané rozkladem tradičních hodnot, sexuální revolucí a ženskou emancipací - neustále, i když často vskrytu probíhá.