Primo Levi sotva dostudoval, když byl zatčen a deportován do jednoho z největších a nejhorších koncentračních táborů – do Osvětimi. Bylo mu jasné, že šance na přežití jsou mizivé, přesto se dočkal osvobození tábora a o prožitých hrůzách mohl vyprávět.
O knize
Čerstvě dostudovaný chemik Primo Levi, kudrnatý mladíček s nesmělým pohledem, je v prosinci 1943 zatčen a krátce na to transportován do Osvětimi, kde ho vězní až do osvobození tábora dne 27. ledna 1945.
Na stránkách, které napsal brzy po svém návratu k rodině, podává svědectví o hromadném šílenství, zvrácených ukrutnostech, proradnosti, tuposti, o nejstrašlivějších činech, jichž jsou lidé – a jen oni – schopni. Ale také o lidském sblížení, soucitu, odvaze, přátelství a nezdolnosti. Vypráví hlasem jasným, pevným a něžným, bez nenávisti i sebelítosti. Daří se mu cosi zázračného: v každém vězni, který se objeví na stránkách jeho knihy, ať už je to häftling nebo múzlman anebo kápo, poznáváme kohosi blízkého. A naučíme se ho chápat.
Ti lidé v nás podnítí touhu žít dobře a čestně. Probudí naše lepší já.
„Znovu a znovu mě ohromuje, jak nelidští dokážou být lidé k sobě navzájem.“
„Lidské nestvůry existují, ale je jich příliš málo, než aby byly opravdu nebezpečné. Nebezpečnější jsou obyčejní lidé, funkcionáři ochotní uvěřit a jednat, aniž by zapochybovali.“
Související články
Beletrie - knižní tipy
Zasoutěžte si o svědectví o krutosti osvětimských vězňů
Beletrie - knižní tipy
Na hraně lidskosti…
V roce 1941 s vyznamenáním ukončil studium chemie na univerzitě v Turíně. O dva roky později byl zatčen a poté transportován do Osvětimi. Šokující svědectví autora, který by letos oslavil sté výročí narození, zobrazuje strašlivou etapu minulosti, na niž bychom neměli zapomenout.